Ztracené barvy

Svět má neuvěřitelně mnoho barev. Namíchat takovou paletu barev přírody je pořádná dřina, a proto se v malém domku u lesa zrodila roztomilá víla Barvička. Kdosi ji tenkrát pohodil u dubového stromu a Barvičce nezbylo nic jiného, než vyrůstat v přírodě u zvířat a rozmanitých květin. Vždy když se pod zemí zrodilo semínko stromu, keře nebo květiny, Barvička vzala do ruky svůj kouzelný štětec a do semínka vložila barvy, které bude květina, strom nebo keř vlastnit. Takhle to bylo pokaždé. Malovala oblohu, vybarvovala mráčky na obloze do sněhové barvy, Slunce doplňovala zlatavou barvou a nezapomínala ani na zvířátka.
Žila v lese společně se svými pomocníky. Vždy měla po ruce věčného kuchaře skřítka Červeného, neúnavného uklízeče skřítka Modrého, míchače barev skřítka Žlutého a spavého skřítka Bílého. Všichni čtyři měli neobyčejné schopnosti. Vzadu na malém svetříku si totiž nosili zásoby své barvy. Žlutý je potom míchal a dodával Barvičce. Barvička společně se svými skřítky žila ve své malé jeskyňce, která byla krásně pomalovaná květinami.
Zkrátka bez této víly a skřítků by svět nebyl barevný. Bez barev by chyběl na světě život, veselí lidé, štěstí a převládal by tady smutek, pláč a unavenost.
Přišlo jaro a s ním i den barevného veselí. Tohle byl svátek všech barev na světě a Barvička si to nemohla nechat ujít. Při svátku se dobarvovala obloha do tmavší modré, aby měl déšť co zesvětlit. Květiny si nechaly obnovit svou barvu na okvětních listech a Slunce potřebovalo prodloužit své paprsky.
„Ještě delší bych prosilo,“ řeklo Slunce.
„A já trošku dobarvit šedě,“ prosil mrak Šedivec.
Barvička se skřítky malovala a malovala, až jí začala bolet ruka.
„Dnes už s malováním končím. Zíííív, musím si trošku odpočinout,“ unaveně řekla Barvička a položila se na měkoučký mech, kde okamžitě usnula. Hodování ale pokračovalo.
Najednou z ničeho nic se před jeskyňkou Barvičky objevil malý dřevěný kočár tažený sněhově bílými poníky, ve kterém seděl malý skřítek se svitkem v ruce. Vystoupil z kočáru.
„Víla Barvička je tady?“ otázal se hlubokým hlasem.
„Ano, ano, tady jsem. Potřebujete něco? Zííív…,“ ospale řekla.
„Srdečně Vás zveme k princezně Slaměnce na celý týden. Moc ráda by poznala vílu, která dává radost jejímu životu. S radostí Vás očekává ve Slaměném paláci,“ dočetl svůj svitek podepsaný Slaměnkou.
Barvička se začala rozhlížet po oslavencích a z tváří všech vyčetla, že by měla jet.
Potom váhavě řekla: „Můžete mě prosím dopravit do paláce vážené Slaměnky?“
„Ale samozřejmě milá Barvičko,“ příjemně odpověděl skřítek.
Najednou si Barvička vzpomněla, že jí někdo musí v malování zastoupit. Hned jak se Barvička zeptala, jedna z přítomných Mirjam vykřikla. Proto teď práce malířky připadala právě na zvláštní vílu Mirjam. Nosila převážně kalhoty z kůže a dlouhé světlé vlasy měla stažené slámkou tak, aby jí byla vidět špičatá ouška. Také ale měla v oku tu pověstnou jiskru škodolibosti, ale Barvička si ničeho nevšímala a byla ráda, že jí chce někdo zastoupit. Bohužel netušila, jaké má Mirjam schopnosti, a také jaký je její záměr a pravá tvář.
Konečně kočár vyjel a Barvička pozorně sledovala cestu k paláci. Vedla přes kopce, přes vysoké hory, přes nejkrásnější louky, přes zámky i přes nížiny. Cesta trvala velice dlouho, ale přesto Barvička svého rozhodnutí nelitovala.

Viděla tolik krásných věcí, které ještě nikdy nepoznala a neměla příležitost vybarvit. Tolik by toužila objet celý svět a ne ho jen malovat na kouzelném plátně. Kočár pomalu zastavoval.
„Jsme na místě?“ zvědavě vykukovala Barvička ven.
„Ještě ne, Barvičko.“
„A kdy tam budeme?“
„Stačí přejet ještě několik kopců a sjet do Slaměné nížiny, kde stojí náš palác a Slaměná vesnice,“ poučně pravil směrem k Barvičce.
„To je zvláštní, že se vše jmenuje po vážené Slaměnce. Musí být opravdu krásná,“ potichu si řekla pro sebe tak, aby ji skřítek neslyšel.
Neuběhlo ani moc času a kočár zastavil před branou paláce. Byl velký, posetý zlatem a opravdu velice krásný. Jen by to chtělo více barev.
„Krásná vílo, jsme na místě. Prosím, dodržujte čisto v paláci. Do hlavního vchodu, kde vás princezna již očekává, jděte nejdříve rovně, a potom zahněte doleva,“ dal jí pokyny jeden z průvodců u brány.
„Děkuji Vám, snad se tady neztratím,“ s obavou mu odpověděla.
Zanedlouho zatlačila na hlavní dřevěné dveře a přivítala princeznu Slaměnku. Měla na sobě krásně barevné šaty, vlasy rozpuštěné na ramena, na kterých byly pravidelné vlnky a na nohou zlaté střevíčky s blyštivou květinou. Slaměnka byla vysoká a štíhlá. Měla v paláci spoustu krásných zvířátek a moc je milovala.
„Jsem tak ráda, že tě poznávám. Konečně se setkávám s vílou, která mi umožnila šťastně žít. Jsem veliká milovnice barev a ráda maluji. Podívej, takhle jsem si tě představovala,“ ukázala na obraz vedle sebe, který jakoby z oka vypadl skutečné Barvičce.
„To je od Vás moc hezké,“ překvapeně koukala na svůj portrét.
„Prosím, říkej mi Slaměnko. Navrhovala bych procházku parkem. Máme tam velice zajímavé květiny, stromy i keříky a mohla bys něco vybarvit,“ nabídla víle.
„To by bylo skvělé. Ráda poznávám nové rostliny.“
Podobně ubíhaly další dny. Pátek se ale výrazně lišil od ostatních dnů. V pátek ráno hned po půlnoci totiž začala ohromná bouře. Blesky se míhaly oblohou a koruny stromů se kymácely. Víla koukala ven z okna na tu bouřku. Takovou už dlouho nezažila. Brzy ale usnula a na bouři zapomněla.
Dopoledne se probudila do tmy. Kde je světlo? Barvy? Hrozně se zalekla. Celý svět byl teď jen černý a bílý. Žádné světlo ani barvy. Někdo musel najít její náhradní kouzelný štětec a plátno. To určitě ta podvodnice Mirjam! Musela uvěznit skřítky a najít kouzelné výtvarné pomůcky. Barvička začala rychle listovat v lexikonu skřítků a víl. Konečně našla, co hledala!
Mirjam byla černobílá víla, která se snažila ovládnout tenhle barevný svět a předělat ho na černý a bílý. Věděla, že Barvička pojede ke Slaměnce, bude potřebovat zastoupit v malování, a tak využila příležitosti a přestrojila se za obyčejnou lesní vílu v nenápadném oblečení. Jak jen mohla dopustit takovou spoušť! Vše běžela rychle vysvětlit Slaměnce a její kočár Barvičku ještě do setmění dopravil domů. Musela rychle všechno napravit a to co nejdříve. Když projížděla vesnicí, viděla ten smutný výraz místních lidí. Neměli žádnou chuť do života, tohle právě musela změnit!
Brzy přijela na místo a povolala do služby své ostatní skřítky. Všichni se sešli na paloučku a vymysleli plán jak vyhnat Mirjam z lesa.
„Vildo, ty jdi opatrně přichystat síť na strom a Chmýříčko, dávej pozor aby šla směrem k síti,“ ujasnila Barvička pravidla.
Rychle běžela do své jeskyně. Nejdříve vysvobodila Červeného, Modrého, Žlutého a Bílého, a potom přišli za Mirjam.
Mirjam se stínu tak lekla, že zahodila štětec, kterým právě malovala zbytek světa a utíkala pryč z jeskyně. Mezitím ji Chmýříčko nastavil směr a Mirjam se chytila do sítě jako myš do pasti. Barvička rychle namalovala barevné obrazy a celý svět znovu jásal nad barevností. Mirjam za tento podvod musela být potrestána a lesní soud jí nařídil, ať přestane škodit a odejde z lesa. Mirjam nejdříve slibovala a slibovala, prosila a prosila. Ale soudce se nedal uprosit a falešná víla musela z lesa odejít.
Najednou vše tolik oživlo. Svět byl zase barevnější a Barvička našla další krásné odstíny barev. Spolu se svými kamarády bydlí v lesíku a někdy přijede navštívit i svou věrnou přítelkyni Slaměnku.

A možná Barvička žije dodnes a dává barvu právě tomu vašemu světu…