Pod jahodovým listem

Na lesní mýtině pod jahodovým listím žije spousta tvorečků a stvoření, někteří jsou malincí, že je sotva vidíš, někteří jsou trošku větší než tvůj paleček, ale všichni mají spoustu práce. Jeden druhému pomáhá, a kde dva nestačí, zavolají třetího, když se jim práce povede, udělají hostinu a všechny pozvou, pojďte se se mnou podívat co dělají právě dnes:
Skřítek Filip se dnes rozhodl uspávat luční zvonečky, to je náramně odpovědná a těžká práce, do každého zvonečku se musíš podívat, protože v každém zvonečku něco je. V některém spinká motýlek a v některém lidský sen, každý zvoneček musíš pak jinak uspat. Zvoneček, ve kterém spí motýlek, musíš uspat ukolébavkou zimní, to je taková ukolébavka, že zvoneček usne a vzbudí ho až jarní sluníčko, když jeho paprsky zaťukají na lístečky zvonečku a ten zahraje. Motýlek, co v něm spinká, se protáhne, protře si očka a vyletí na jarní rozkvetlou louku, ale zvoneček, co v něm spinká lidský sen, se musí uspat probouzecí ukolébavkou, víš, to je taková ukolébavka, že když se člověku zdá nějaký sen, tak skřítek Snílek, to je ten, co ti večer zavírá víčka a nosí sny, tak Snílek zaťuká na zvoneček a sen, co ve zvonečku spinká, musí honem k tobě. Posadí se ti pod víčka a je s tebou. Filip se posadil pod zvoneček a začal zpívat:

„Zvoneček zavírá květ,
usíná i celý svět,
zvonečkům už končí den
probudí je lidský sen.“

To je probouzecí ukolébavka a Filip ji zpíval, protože uspával zvoneček, ve kterém spinkal sen. Jenže ještě nedozpíval do konce a ozval se mrzutý hlas: "Filipe, půjč mi pilu."
"Tebe jsem zrovna potřeboval," pomyslel si Filip, hlas patřil Kudlajzovi, to je malý skřítek, menší než Filip, a hrozně mrzutý. Stále se mračí a nikdo nikdy neví proč. Nic mu nikdy není vhod, ale je pracovitý a pilný, každému rád pomůže, ale je hrozně zapomnětlivý a nikdy neví, kde co nechal.
Filip dozpíval a zeptal se: "Kudlo, ty nemáš svoji? Přece jak tu byl nedávno kmotr ježek, tak dával bodliny na pilky pro všechny skřítky." “Ale mám,“ povídá Kudlajz,“jenže nevím kde.“ "Tak jo,“ povídá Filip, “a co budeš dělat?“ “Ale, na měsíční mýtině zůstalo pár jahod, tak je chci skácet a přivézt.“
Jak slyšel Filip o jahodách, rozsvítila se mu očka a už se hrnul pro pilu, jahody, to je něco pro něj, jahody má hrozně rád.
Vyskočil na vůz ke Kudlajzovi, ten zavolal na koníka „vjó“ a už zamířili k osadě, kde skřítkové žijí. “Prr!“ Koníci zastavili, Filip seskočil, vzal pilu a dali se k měsíční mýtince. Jahody jsou pro skřítky velikým lákadlem, mají je moc rádi, vaří z nich bezvadný nápoj pro dobrou náladu, dělají z nich červenou barvičku a zavařují je na zimu do tvrdých skořápek ze žaludu nebo lískových oříšků, skřítek Filip věděl o jahodách na měsíční pasece, ale ani za čtyři oříšky plné jahodové zavařeniny by se na paseku nevydal sám, moc se totiž bojí Bobulice. Víte děti, Bobulice je taková škaredá housenka, která chodí skřítkům na jejich zahrádky a dokáže spořádat někdy celou jejich úrodu. Skřítkové ji nemají rádi a housenka to ví a straší je, když hlubokým bručivým hlasem zpívá strašidelnou písničku:

“Skřítky ráda mám,
k obědu si dám,
skřítek, to je lahoda,
chutná jako jahoda.“

Ale stačí na ni pořádně zadupat a už bere nohy na ramena a peláší pryč. Věděl to i Filip, ale přesto se Bobulice bál. "Ale jedeme na jahůdky dva a nemůže se nic stát," utěšoval se.
“Prrrrr,“ Kudlajz zastavil koníky. “Co se děje?“ ptal se Filip, “ještě nejsme na pasece.“ “Nejsme," povídá Kudlajz, "ale vidím tady suchou kopretinu, tak mi pomůžeš ji skácet a rozřezat, ať mám v zimě čím topit. Až odvezeme jahody, zajedu si sem pro ni a odvezu ji.“
Kopretina byla vysoká, ale krásně suchá, určitě v zimě hezky zahřeje. Začali řezat, sotva se pila dotkla stvolu, ozvalo se odněkud: "Zum, zum, bzum, bzum."
Když přestali řezat, zvuky ustaly, když pokračovali, ozvalo se znovu: "Zum, zum, bzum, bzum."
Skřítci nevěděli, co to je, připomínalo to zpěv čmeláka, ale nebylo to nějak ono. Podařilo se jim stvol naříznout natolik, že suchá kopretina spadla na zem jako poražený strom. Sotva dopadla, už věděli, co to brumlalo "zum, bzum". V suchém květu kopretiny si ustlal kmotr čmelák, když ho přemohlo ochutnávání sladké šťávy na louce a nechtěl domů, aby ho paní čmeláková nehubovala. Jak skřítci řezali, kopretina se houpala a čmelákovi se to líbilo, pobrukoval si "zum, bzum", jenže teď mu skřítci skáceli postýlku a čmelák si natloukl.
"Jej to bylo nepříjemné probuzení," nadával skřítkům, držel si natlučená záda a odcházel domů.
“Kudlajz, myslíš, že mu doma uvěří, že spadl z kopretiny, když jsme ji káceli?“ usmíval se Filip. Rozřezali kopretinu, tak aby se jim vešla na vůz, chvilku si odpočali a pokračovali v cestě na jahody.