Příběhy, kterým však musíš umět naslouchat…

Dnes, v tomto novodobém světě, je někdy těžké najít opravdovou,čistou,veselou a krásnou přírodu. Někdy se zdá, jako by lesy plakaly ve smutném příkrovu mlhy a skřípání suchých větví značí jejich úsilí, navzájem se v objetí utišit. Jako by šedá deštivá pochmurná oblaka mluvila k lidem a zpívala písně plné žalu v kvílivých tónech štiplavého mrazivého vytrvalého větříku. Málokdo jim však umí naslouchat. Přesto však ještě můžeme spatřit úsměv a radost v jejich tvářích. O slunných dnech bez mráčků, v sytě zelenkavých lukách a svěžím voňavém jehličí či listoví…
Když se uložíš do měkounké travinky, pohladíš květy a pohlédneš na modravou řeku, plující vysoko nad tebou v podobě nebeské klenby, jako líné vody bez začátku a konce, možná začneš nevědomky vnímat jejich tichý šepot. A když budeš chtít a otevřeš jim své srdce, velmi rádi ti poví svůj příběh… A o čem budou vyprávět? O dávných fantastických zemích a jejich obyvatelích, o tajemných hlubokých hvozdech, majestátných horách a divokých pestrobarevných lukách, kam jen oko dohlédne. Mně ukázali kouzelný svět, podělím se tedy s tebou o krásu jejich příběhů.
V ranním rozbřesku, když odpluly všechny mlhy, se pyšně vypínal skvostný zámek se stovkami lesklých věžiček, na nichž se odrážely hravé a divoké paprsky zlatého poutníka na nekonečné nebeské cestě a kvůli své neposednosti oslňovaly celý širý kraj. Pod touto nádhernou podívanou si klidně pozvolna pluly průsvitné modravé vody moudré široké řeky, znalé mnohých věků tohoto světa. S jejími vlnkami si pohrával vítr, jako by hrál nějakou dosud nepojmenovanou hru. Zlatý poutník kreslil do jejích vod okolní krajinu, jako malíř na čistý pergamen. Na zlatém třpytném břehu kotvila loď s mnoha praporky a plachtami a dřevěným trupem s přídí zdobenou hrdým drakem, jenž byl vytesán z kmene prastarého tmavého dubu. Daleko v oblacích se svobodně proháněly houfy pegasů, gryfů, hipogryfů i testrálů. V nedostupných zasněžených obrovitých horách nerušeně odpočívali draci a užívali si jasného klidného horského slunce. Na poledne celý kraj odpočíval v líném tetelivém oparu a čas plynul neskutečně pomalu. Div, že se nezastavil. Jako by celý svět snil nekonečný sen. V pozdním odpoledni, kdy se stíny prohloubily a do temných hvozdů, kde už tak vládlo přítmí a šero, se vkrádala opět tma, se daly zahlédnout stáda jednorožců s hřívou a ocasem z duhových perlových korálků, jež se při každičkém pohybu sypaly do trávy jako svěží kapky rosy. Nebo víly tančící na ztemnělých lukách, ruce plné různobarevných zářivých květin a plodů.
Když na tento svět dopadl temný plášť a perly se třpytily i na obloze v podobě kouzelných neznámých souhvězdí, mohl jsi spatřit, jak se na mýtinkách rozžíhají plamínky jasných třepetajících se ohníčků a kolem nich dokola s písničkou a za magických melodií píšťalek zpívají a poskakují veselí rozjaření faunové a tancují svůj divoký tanec. Pokud ses odvážil do hlubin tajuplných lesů, mohl jsi s trochou štěstí najít skrytá města elfů v korunách mohutných stromů, jejichž kmen zdobila hladká stříbrošedá kůra, po níž se ladně stáčely desítky točitých světélkujících schodišť, jež ústily v překrásných zářných síních a obydlích až se tajil dech. Do této překrásné scenérie se tiše a jemně vplétala magická melodie a písně elfů, odvěkých strážců lesů. Mohl jsi narazit třeba i na čaroděje na své pouti s neznámým, ale určitě velice důležitým a naléhavým posláním. V horších případech na vznětlivé kentaury, divoké a ne příliš přátelské vlkodlaky, věčně krvežíznivé upíry nebo jiné děsivé noční tvory. Nic by však nedokázalo vymazat úsměv z tvé tváře při pohledu na něco tak úžasného. Každý, kdo umí naslouchat, by si přál, aby takovýto dobrodružný a neuvěřitelný příběh či sen nikdy neskončil…
Potom však les, oblaka i milý zlatý poutník na nebeské klenbě zakončí svůj úchvatný příběh a opět tě ze snů uvrhnou do tohoto světa. Bude již večer a ty se probudíš ze snů opět na té známé měkounké travině, na kterou jsi před několika hodinami ulehl. Ve tvých očích se budou třpytit slzy dojetí, ale půjdeš domů se zasněným přetrvávajícím upřeným pohledem s nadějí, že snad ještě jednou zahlédneš některou tu úžasnou bytost tamního světa. Zlatý poutník ti zamává, přehoupne se za obzor a rozhodí hrstku stříbrných perliček do tobě dobře známých souhvězdí. Tu pokyne svému příteli, stříbřité dámě, ať převezme stráž nad tímto krajem, jako každou noc po celé věky. Pak si uvědomíš, že to celé byl jenom sen…Sen, jenž však zůstane ve tvém srdci navěky…