Pod jahodovým listem

Filip vždycky obdivoval Kudlajze, jak zkušeně a jistě vede svoje koníky. Toužil po tom, taky si to vyzkoušet. Jen dosud nenašel odvahu požádat skřítka, aby mu koníky půjčil. Ale dnes, když ho Kudla požádal o pilu, mohl by to zkusit.
“Ty, Kudlo, půjč mi na kousek koně, rád bych si to zkusil,“ řekl Filip. Kudlajz se na něj zkoumavě podíval a řekl: “Nevím, dokážeš je udržet?“
Když to dokážeš ty, dokážu to taky, pomyslel si Filip, ale nahlas neřekl nic. Jen pokýval hlavou na znamení, že to dokáže.
Kudlajzovi se moc nechtělo půjčovat svoje koníky, ale cítil, že by se kamarád mohl urazit, a tak zastavil. Vyměnili si místo. Filip vzal do ruky opratě a snažil se zkušeně, jak to viděl, udělat na koníky „vjó“. Našpulit rty a mlasknout jako starý vozka. Vyšlo z toho jen prsknutí a Kudlajz si musel utřít tvář. Koníci se ani nehnuli, dokonce začali uždibovat travičku u cesty. Filip znervozněl, a aby ukázal, že to dokáže a koně se nebojí, mlaskl znovu a trhl opratěmi.
Koníci, které mají skřítci, jsou z rodu lučních koníků a dokážou skákat velké skoky. Kudlajzovi koníci jsou dobře živení a silní, bez obtíží utáhnou plně naložený vůz i do velkého kopce. Když ucítili trhnutí opratěmi, vzepjali se na zadní a vyrazili vpřed. Prázdný vůz, který táhli, pro ně nebyl žádný náklad. Kudlajz nečekal tak prudký rozjezd, a protože se nedržel, převrátil se dovnitř do vozu. Čepička, co mají skřítkové udělanou z víčka žaludu, se mu svezla do čela a zakryla mu oči. Už se stmívá, pomyslel si, měli bychom si pospíšit. Filip zatím držel opratě a nevěděl co dělat.
“Ku,ku,ku,ku,“ koktavě volal na Kudlu. „Filipé,“ křičel Kudlajz. “Zastav, už jsme u kukaččího stromu,“ snažil se spravit si čepičku. “Ku, Kudlajz," podařilo se vykoktat Filipovi, “nejde to za, zastavit!" Ale než se skřítek vyškrabal z vozu na kozlík, pádící koně vjeli do výmolu, vůz nadskočil a Filip sletěl na zem. Koníci ještě kousek jeli sami, ale když ucítili, že je nikdo nevede, zastavili a začali se pást.
Na kraji jahodiště, kam skřítkové jeli pro jahody, stály kupky sena. Seno bylo už proschlé a krásně vonělo. Filipovi se povedlo spadnout přímo do jedné kupky sena. Schoval se v ní jako v peřince. Kudla se rozhlížel, ale nikde ho neviděl. Asi mě chce něčím překvapit, šel napřed, pomyslel si, pojedu za ním. Vzal opratě, popohnal koníky a jel dál do jahodiště.
Jak se blížil k prvním jahodám, uslyšel písničku a poznal hlas krtka Hynka:

"Ančo, Madlo, sem,
rozoráme zem,
zahrádku z ní uděláme,
my se rádi napapáme,
Ančo, Madlo, sem.“

“Ahoj Hynku,co děláš?“zeptal se, když viděl, že krtek čistí nějakou podivnou věc. A půda kolem jahod byla jako porytá. “Čistím pluh,“ povídá krtek, “až očistím, zapřáhnu Bobulice a budu pokračovat.“ “Bobulice? Ty máš Bobulice na pomoc?“ podivoval se Kudla. “Mám,“ odpověděl Hynek, “udělám s nimi spoustu práce, pooral jsem vám jahody.“ A skutečně. Poorané jahody vyrostly veliké jako hlava Bobulice.
“Nebyl tu Filip?“ Hynek ještě nestačil odpovědět, když se z kraje jahodiště ozvala písnička Bobulic.

„Skřítka ráda mám,
k obědu si dám,
skřítek to je lahoda,
chutná líp než jahoda.“

Filip se zatím hrabal ven z kupky sena. Najednou cítí, jak do sena něco strká, a slyší funění. To mě asi Kudlajz hledá, pomyslel si, bafnu na něj. Trošku se přikrčil, a jak slyšel funění přímo u svého ucha, narovnal se a houkl: “Baf!" Jenže ouha, nedíval se do očí kamarádovi. Přímo před sebou měl vyvalené velké oči Bobulice! Stačil ještě vydechnout: “Pomoc...“ a zatmělo se mu před očima.
„Safra,Filip,“ lekl se Kudla a rozběhl se po zvuku písničky. Krtek nečekal a mazal za ním. Už z dálky viděli, jak se nad skřítkem sklánějí dvě velké Bobulice a olizují ho. Kudla chytil první veliký klacek, že se do Bobulic pustí. Jenže co to? Hynek se zastavil a zakřičel: “Ančo, Madlo!" Bobulice se otočily a poslušně přišly k němu. “Jsou ochočené a pomáhají mi. Našel jsem je, když byly ještě malé,“ řekl Hynek. Pohladil housenky a ony spokojeně zavrněly a začaly chroupat seno. Filipa už si nevšímaly. “Jen tu jejich písničku je nemůžu odnaučit,“ mračil se krtek.
Filip začal pomalu otvírat oči. Nečekal krtka, a jak se lekl Bobulic, bál se pomalu všeho. Protože ležel na zemi, krtek se skláněl nad ním. První, co viděl, byl černý čenich a vousy.
“Čéért,“ zařval Filip tak hlasitě, že se i Kudla lekl a díval se kolem. Když uviděl Kudlu, uklidnil se a pomalu se posadil. Uviděl však pasoucí se Bobulice a znovu na něj šly mrákoty. Uklidnil se, až mu to všechno krteček se skřítkem vysvětlili. A snad už se konečně dostanou k těm jahodám, ale o tom zase příště.