O zlobivém autíčku

O zlobivém autíčku


Do jednoho hračkářství na kraji města přivezli malá červená autíčka. Paní prodavačka je pěkně seřadila na pult a čekala až bude prodávat. Jenomže mezi těmi autíčky bylo jedno nespokojené. Vůbec se mu nelíbilo čekat až si ho nějaký obyčejný kluk koupí. Chtělo do světa a samo a hned! Stále se vrtělo a strkalo kolem sebe tak , až spadlo na zem. Rychle ujíždělo z hračkářství pryč. Na chodníku před vchodem se zastavilo a pozorovalo kam všechna auta jedou. A tak zamířilo po silnici rovnou za město.

Uhánělo si to pěkně rychle, ale velkým autům nestačilo. Po chvilce se celé udýchané zastavilo. „Dál nejedu“, rozhodlo se a odbočilo na starou cestu, která vedla do polí. Skákalo a hopsalo přes kameny a náramně se mu to líbilo. Zapomnělo na rychlost a řítilo se z kopce rovnou do zatáčky. „ Jéééé…“, stačilo jenom vykřiknout, když vylétlo do vzduchu, přímo do hromady hnoje, která tam u cesty stála. „ Fuj, ble, ble, ble…fuj “, prskalo autíčko a snažilo se vyhrabat zpátky na cestu. Kolečka mu sice prokluzovala, ale po chvilce se mu to opravdu podařilo. Podívalo se na sebe: „ To ale vypadám, jsem celé špinavé a fuj, jak to smrdí.“
Rozhodlo se, že pojede hledat vodu, aby se mohlo opláchnout. A tak uhánělo po cestě dál. Najedou před sebou vidí dvě kachny, jak capkají k veliké louži. “ Tam se opláchnu“, zajásalo autíčko a vjelo rovnou doprostřed vody. Kachny se tak vyděsily, že s velikým křikem odlétly. Autíčko se jen smálo a začalo si mýt okna a dveře. Když bylo hotové a rozhodlo se jet dál …ouha, zjistilo, že se mu kolečka zabořila do bahna a nemůže se hnout. Ať se snažilo jak chtělo, ven to nešlo. „ Pomoc, pomoc“, naříkalo a plakalo. Jenže kachny ho už neslyšely. Najednou, před ním stojí obrovský pes: „Vrrr, haf, haf…“, zavrčel na autíčko a to se leklo a utichlo. Pes chvilku pozoroval jak se vrtí v bahně a pak…zvedl nohu a …..autíčko počůral. “ Fuj “, zaúpělo autíčko, no tohle! Ze samé zlosti sebou škublo tak silně až bahno povolilo a kolečka poslušně vyjela zpátky na cestu. Pomalu popojíždělo kupředu, kuckalo a fňukalo. Nakonec se zastavilo u kraje cesty a plakalo. Myslelo si, takové jsem bylo pěkné, červené, každý kluk by mě chtěl, ale teď? Jsem špinavé, ošklivé a samo. Po cestě přicházel malý kluk. Slyšel slabý hlásek a tak se zastavil a poslouchal. Uviděl malé autíčko, špinavé až hrůza. „ Kde ses tu vzalo?“ I autíčko si kluka všimlo a raději přestalo fňukat. Kluk vzal opatrně autíčko do ruky a odnesl si jej domů. Do umyvadla napustil teplou vodu, ale když autíčko uvidělo vodu, začalo se bránit, že do ní nechce. Jenomže ten kluk na jeho křik nedal a šup s ním do umyvadla. Ale to nebylo všechno, najednou autíčko uvidělo mýdlo a veliký kartáč. „ Jaú, aú,“ křičelo, ale kluk drhnul a drhnul až bylo celé čisté, červené a voňavé. Potom ho zabalil do ručníku a odnesl k sobě do postýlky.

Autíčko se už nemračilo, ani se na kluka nezlobilo. Bylo mu teď krásně, v teplíčku a v suchu. A pak se to stalo. Autíčko si konečně uvědomilo, že už není samo, že má nového kamaráda, takového obyčejného kluka, ke kterému dřív nechtělo. Bylo jsem hloupé, řeklo si, u kluka je mi přece jen nejlépe. A spokojeně usnulo.