Myšák Pepa.

Každé větší město má cukrárnu. I tohle ji má. Tahle cukrárna má mrňavého podnájemníka. Myšák Pepa pod podlahou cukrárny bydlí od jara. Náramně se mu tady líbí. Ráno se vykulí z postele. Pak si jde ukousnout něčeho dobrého. "Tak co si dnes mé bříško dá? Že by laskonku či věneček? Ne, dnes si dám čokoládičku s hrozinkami." Tak je to každý den.
Paní Cukrkandlové se zoubky na jejich zákuscích vůbec nelíbí. "Ten myšák je ale chytrý. Pasti si nevšímá. Jen počkej myšáku!"
Spokojený Pepa, s bříškem jako balónek, si jde lehnout. "Nějak mě to jídlo unavilo, musím si odpočinout," vlezl si zpět do postele. Spát se mu nechce. Očima jen tak jezdí pod zdi a usmívá se, jaké má pěkné bydlení. Oči se zastavily na fotce s čokoládovým velikonočním vajíčkem. Štíhlý myšák se Pepovi vůbec nepodobá.
Zuřivý Pepa chce vyskočit a fotku zničit. Funí, supí, ale nevyskočí. Vykulí se. "Jsem cvalíček. No a?! Jsem krásný cvalíček, pohladil si tedˇ už s úsměvem bříško a znovu si lehne. Ráno ho čeká překvapení. Nový druh zákusku to není. Je to kocour, a ne ledajaký. Lovec myší!
"Mám hlad, musím to kocouřisko přelstít! Poběžím a schovám se do díry u topení."
Ouha! Funěl tak hlasitě, až se kocour rozesmál: "Ty troubo, nejíš zdravě, nesportuješ. Jsi pro mne nudné sousto. Vždyť jsi tlustá myš!"
Pepa se naštval. Tohle mu nikdo ještě neřekl. V pelíšku vzal do ruky fotku se štíhlým myšákem. Pak zavřel oči a přemýšlel. Dal se do breku: "Miluji to slaďoučké papání. Ani kočka mě nechce sežrat." Pak nechal naříkání a dal se do práce. Do jaké? Prokousával se do vedlejší budovy. Tam bydlí zelinář.
Pracoval poctivě. Bříško se začalo zmenšovat. Pepa objevil svou novou vlastnost - pevnou vůli. Zatne zuby i pěsti a křičí: "Nedám si tě, čokoládičko. Nedám si tě!"
Pepa vyhrál. Je opět štíhlý. S chutí skáče z postele, doběhne si pro mrkev či pro jablíčko. S kocourem si hraje na honěnou. Občas si spolu zbaští něco sladkého.
Paní Cukrkandlová září. Zoubky z jejího zboží zmizely.