Příběh malé zebry

Příběh malé zebry

Kdysi dávno, kdesi v jižní Africe žila zebří rodina. Rodina putovala pod vedením zebřího hřebce savanou, která rodině poskytovala dostatek potravy. Jednoho jarního úplňku se nejmladší zebří klisně narodil hřebeček. Nejstarší zebří klisna Basarwa mu dala jméno Kwo.
Kwo se brzo postavil na nohy, nejdříve se trochu motal, ale jeho chůze byla stále lepší a lepší. Po pár dnech již Kwo běhal kolem stáda, poskakoval, válel se na zemi a jinak dováděl. Vždy když mu vyhládlo, běžel ke své mamince, která mu dala sát mlíčko. Několikrát Kwo zkusil odběhnout, ale maminka si jeho útěku vždy včas všimla, napomenula ho, a zahnala zpět ke stádu.
Jednoho dne, zebří stádo napadly lvice. Kwo nikdy podobná zvířata neviděl, za svůj krátký život poznal pouze zebry, a tak ani nevěděl, jak jsou lvice nebezpečné. Lvice považoval za zebry, a útok považoval za pouhou hru, využil zmatek, který nastal, a odběhl od státa, běžel, co mu síly stačily, aby byl co nejdříve z dohledu maminky a ostatních klisen.
Kwo běžel a běžel, měl radost, že ho nikdo nenapomíná, a těšil se na dobrodružství, která brzo zažije. Běžel již dlouho, když uviděl zvláštní zvířata. Zvířata měla dlouhé krky, místo pruhů fleky, nejedla trávu, ale listy vysokých akácií. Přiběhl k jedné samici s mládětem a optal se: „ Co jste to za zvláštní zebry?“
Zvíře se zasmálo a odpovědělo: „ My nejsme zebry, my jsme žirafy, nejvyšší zvířata na světě! A co, že jsi tu sám, bez stáda a bez maminky?“
Kwo na to: „ Ale, já chci zažít nějaké dobrodružství, u stáda byla nuda, maminka mě nikam nechtěla pustit, a tak když se naše stádo začalo honit s těma divnýma zebrama bez pruhů, tak jsem mamince utekl, ale teď už začínám mít hlad. Žirafo, nemáš náhodou nějaké mlíčko?
Žirafa popošla k velikému balvanu, roztáhla nohy, jako když pije a řekla: „ Tak pojď, vyskoč si na balvan, natáhni pořádně krk a napij se žirafího mléka. Po něm budeš mít silný a dlouhý krk!“
Kwo vyskočil na balvan, napil se žirafího mléka, poděkoval, rozloučil se a běžel za dalším dobrodružstvím. Po chvíli doběhl k řece, trochu se napil a co to nevidí. Po řece k němu pomalu plují nějaká zvířata. Kwo měl radost, že plují k němu a tak začal poskakovat, střihat ušima a mávat na plovoucí zvířata hlavou. Tu k němu přiskočilo jakési malé, zubaté a chlupaté zvíře, které na něj křičelo: „ Co blásníš prcku pruhatej! Chceš bejt svačinou pro toho krokouše?! Rychle mazej vod tý vody prcku, nebo ti nasekám ten tvůj pruhatej zadek!“
Kwo nechápavě odskočil od řeky, vůbec netušil, co po něm ten drzý, ukřičený zubatý chlupáč vůbec chce. Chlupáč mu vyskočil na záda, podrbal se a znova křičí: „ Ty jsi musel při narození spadnout přímo na hlavu! Vždyť tě ti krokodýlové ty kluku pruhatá mohli sníst. Já jsem pavián, a jmenuju se Babú, a jsem ze všech afrických zvířat nejmazanější! Ještě že jsem tu byl! Jinak bych ti, ty popleto, nemohl zachránit život.“
Kwo se nepřestával na paviána nechápavě dívat s otevřenou pusou.
Pavián zase začal křičet: „ Určitě už máš hlad, tamhle jde moje tlupa, samice ti dají napít paviáního mlíka, po něm budeš chytrej a mazanej jako my paviáni. Zavři už tu kušnu a pojď se napít pruháči.“
Kwo přiběhl k několika paviáním samicím, ty mu daly napít paviání mléko, Kwo poděkoval, rozloučil se a běžel za dalším dobrodružstvím.
Po nějaké době uviděl veliképasoucí se stádo, zvířata byla menší než zebry, měla pouze jeden černý pruh podél těla, a u uší měla cosi špičatého. Kwo ke stádu přišel, a zeptal se nejblžší samice: „ Ahoj, já jsem zebra Kwo a jsem na dobrodružné výpravě. A co ty jsi zač?“
Samice mu odpověděla: „ Ahoj, my jsem antilopy, umíme velmi dobře skákat a velmi rychle běhat. Koukám, že máš hlad, pojď, napij se antilopího mléka. Po něm budeš ještě rychleji běhat, a budeš umět velmi dobře skákat, jako my antilopy!“ Kwo se tedy napil antilopího mléka, poděkoval, rozloučil se a běžel dál za dalším dobrodružstvím.
Kwo chvíli běžel, chvíli poskakoval a zase běžel, a ani si pořádně nevšimnul, že doběhl ke stádu mohutných rohatých zvířat. Tu na něho zafunělo jedno z těch zvířat: „ Co se tu potuluješ zebří mládě mezi pakoněma, kde máš své stádo? Za chvíli se začne stmívat, a do té doby bys měl být u své rodiny. Před chvílí jsme potkali stádo a ptala se nás stará klisna Basarwa, jesli jsme neviděli zebří mládě. Říkala nám, že byli napadeni lví smečkou, ale že se jim podařilo uniknout. Přišli ale o mládě, a neví, jestli bylo mládě uloveno lví smečkou, nebo jestli se někam zatoulalo.“
Kwo se rozplakal: „ Basarwa je moje tetička! Já jsem si myslel, že si naše stádo hraje s nějakýma jinýma zebrama. Nevěděl jsem, že nás chtějí sežrat! Poradíš mi prosím, strýčku pakoni, jak se dostanu ke svému stádu? Pakůň zavětřil, a ucítil, že zebří státo je poblíž a povídá zebře: „ Neboj Kwo, jsou tady kousek od nás, hned tě tam dovedu, ale na cestu se ještě napij pakoního mléka, ať si silný jako pakůň.“
Kwo se napil pakoního mléka, a šel s pakoňem ke svému stádu. Zebry své mládě už z dálky ucítily, a hned k němu běžely, a měly velikou radost, že hřebečka neulovily lvice. Od té doby už Kwo neodbíhal od stáda, stal se z něj poslušný hřebeček. Ze všech mláďat byl Kwo nejchytřejší, nejsilnější, největší a nejrychlejší. Za několik let se dokonce stal vůdčím hřebcem, který vede zebří stádo.
Až děti potkáte v ZOO, nebo na cestě po Africe nějakou zebru, nezapoměňte se jí zeptat, jestli náhodou nezná zebřího hřebce Kwo!