Knoflík

Co to je knoflík? To ví malí i velcí. Zkrátka každý ví, k čemu knoflík potřebujeme. Spadly ti kalhoty? Někde jsi ztratil knoflík. Fouká ti na krk? Zase jsi někde ztratil knoflík. Říkají, že nejsi upravený? To jsi špinavý nebo ti chybí knoflíky na oblečení.
Když potkáš kominíka? Chytíš se přece za knoflík. A štěstí máš jisté.
Kuba štěstí moc neměl. Chodí teprve do první třídy a drží se ho smůla. Právě před chvílí kolem něho projelo nákladní auto. "Ach jo," vzdychl si, když vcházel opět pozdě do třídy. "Jsem mokrý a špinavý, zase bude poznámka. Potřebuji aspoň trošku štěstí." Chytil se za knoflík. Celá třída se mu smála. Byl jako hastrman.
Stalo se však něco zvláštního. Cítil v dlani teploučko. Knoflík, který stále držel, celý zářil a hřál. Paní učitelka ho pohladila po hlavě, usmála se na něho a děti mu pomohly sušit oblečení a největší nepřítel Toník mu půjčil tepláky. Knoflík ho do dlaně hřál a hřál. Pak začal vypouštět bubliny - červené, fialové, žluté. Děti se radovaly, Kuba se radoval, paní učitelka se radovala.
Červené bubliny se zvětšovaly a spojovaly se. Ty ostatní praskly. Třída byla uvězněná v obrovské červené bublině. Vzniklo něco jako uzavřená klouzačka. Její konec se dotknul knoflíkové dírky a ta ji začala vcucávat i s dětmi. "Pomóc, pomóc," volali všichni. Bublina zmizela s dětmi i s paní učitelkou.
"Tak vás všechny vítám v Knoflíkově." Všichni si prohlíželi podivného panáčka. Tělíčko tvořil červený knoflík se čtyřmi dírkami, nožky a ruce byly černé tkaničky, hlavička je mrňavý knoflíček. Vlasy? To je chomáč nití.
"Zahrajeme si hru," povídá ten červený knoflík. "Když vyhrajete, vrátíte se do vašeho světa, když prohrajete, proměníte se v utržené a ztracené knoflíky."
Děvčata začala pofňukávat. Kuba si dodal odvahy a řekl: "Tak do toho, ty knoflíku!"
"Co znamenají dírky na mém bříšku?" povídá ten panáček. Děti se radily s paní učitelkou - a nic, než že to jsou jen dírky, je nenapadlo.
Kuba povídá: "Co by to bylo? Šup sem, šup tam, šup sem, šup tam! Pomohlo mi to včera, když jsem si knoflík přišíval!" Knoflík zčernal. "Je to správná odpověď. A teď další otázka: "Kolik máte knoflíků?"
Paní učitelka začala knoflíky počítat. Dopočítat se nemohla. Děvčata začala znovu fňukat. Kuba jen tak řekl: "Taková blbina, každý má tolik knoflíků, kolik potřebuje."
Knoflík zase zčernal a řekl: "S vámi nic nenadělám. Už ať jste pryč!"
Byli znovu v té klouzačce, a pak najednou seděli vzorně ve své třídě. Všichni si oddechli.
Knoflík z Kubova svetru, který to vše způsobil, byl pryč. "A takový vypadal hodný a chtěl mi pomoci," zamumlal Kuba. Otevřel sešit a dal se do psaní písmenek.