Vesmírní kocouři díl 1.

ZAČÍNÁM

Mňáu!Ahój!
Jmenuju se Zrzík Kočičák a je mi 6 let. Jsem rezavý kocourek. Mám 4 bráchy: desetiletý Mouris, devítiletý Jožin, pětiletý Tobík a malý Jarýsek, kterému jsou 4 roky.
Byl jsem docela rád, když nám máma s tátou řekli: ,,Kocouři, myslíme, že už jste dost velcí na to, abyste byli přes noc sami doma. Chceme jet totiž na čtyři týdny k známým do Ameriky. Vás by to nebavilo, a tak jsme se rozhodli, že tady zůstanete sami. Mourisi, Jožine, uhlídáte to??"
,,Jasně mamí!! Uhlídáme!!" křičeli Mouris a Jožin. ,,Na naši službu se můžete spolehnout!!" ,,Hurá!!!" ,,Jupíí!" ,,Budeme samííí!" Vřeštěli jsme tak,že to slyšela až sousedka.
A teď už rodiče odjeli a my jsme tady sami. Jsme sami teprve den, a všecko nám klape, jak má být. Ale jedno mi vrtá hlavou. Mouris a Jožin se zamkli v kůlně a nechtějí tam nikoho pustit. Jen když potřebují uvařit nebo jíst,tak vylezou... Usnul jsem.
Najednou cítím, jak mnou někdo třepe. ,,Zrzíku! Vzbuď se! Už je ráno!" hulákal Tobík. Otevřel jsem oči. ,,No konečně! To to trvalo!" ,,Co se stalo, Tobíku, to se nemůžu ani vyspat?!"
Ale to už jsem viděl Jarýska. Hupsl mi na postel a začal vyvádět: ,,Mouris a Jožin už jsou zase v kůlně! Šel jsem kolem a slyšel jsem bouchání a ťukání!Vůbec nevím, co tam zase kutí!"
Ach jo, pomyslel jsem si, co tam v té kůlně můžou dělat? ,,Nejlepší by bylo se tam podívat," navrhl Tobík. Vylítl jsem z postele a rychle jsem se oblíkl. ,,Jsem pro! Tak jdeme!"
Vyběhli jsme na zahradu ke kůlně. Z kůlny se ozývaly divné zvuky: ,,Vrz,vrzyvrz! Prásk! Bum,Bác... Jožine,páječku... Zzzzz! Ratatata... Kladivo?! To se musí jemně... Bum! Crrrrrr! Cink... Mourisi, ještě jednu dírku... Vrrrrrrrrr!! Vrrmrrrm!... Skříp!... Au!... Skříp!... Mourisi, já nechtěl... Vrzvrrrz, prásk! Bác! Klapyklapy..." A takhle pořád...
Uběhl den.
Druhý den.
Třetí.
Čtvrtý.
A je tu pátý den.
Probudím se a podívám se z okna. ,,Ách, to je ale krásné ráno!" ,,Bylo by ještě hezčí," ušklíbl se Tobík, ,,kdyby už ti dva konečně vylezli z kůlny a... ŠLI BY SE KONEČNĚ NASNÍDAT!!" ,,Mě už to taky nebaví. Víš co? Půjdeme se za nimi podívat a řekneme jim, že jestli z té kůlny nevylezou, nedostanou snídani." napadlo mě.
Vyjdeme na zahradu, kde je kůlna, a právě v té chvíli jsme zase slyšeli: ,,Vrrr! Škyt! Škyt!... Nejde motor!... Tatatata... Naskočil!... Jožine, zkouška zvonku!... CRRRRRRRRRRR!! CINK! CINK! CILILINK!... Mourisi, vždyť tahle siréna by nás všecky pozabíjela, jestli bychom ovšem dřív neohluchli!!... Tak to ucpem... Vrrrrrrrr!! Vrtvrt!... A teď?... Crrrr! Cink! Cink! Cililink!... Lepší!... Zkontrolovat motory... Škyt! Škyt! Prsk! Prsk! Vrrr!VRRRRRRRBRRRMMMRRRRRR... Jožiné! Zastav to! Vždyť odletí!... Poslední zkouška... Prásk! Bum!... JUPÍÍÍ! MÁME TÓÓÓ!!! ŠLI JSME DO TOHO! JE TO HOTOVO! JO!!!"
,,No tedy, co to tam vyvádějí?!" diví se Jarýsek. A vtom se prudce otevřely dveře kůlny, z které vyběhli Jožin a Mouris. No ti vypadají!
,,Honem se pojďte umýt!" zděsil se Jarýsek.
,,Počkat,počkat! Zrzíku! Tobíku! Jarýsku! Chceme vám něco říct!" ,,A co?" ,,Víte, co jsme dělali ten týden v kůlně?" ,,No, to teda nevíme, Jožine," říká Tobík.
,,Stavěli jsme raketu, abychom mohli letět do vesmíru!" ,,Jůůů..." vydechli jsme úžasem. ,,Do vesmíru jsem se chtěl vždycky podívat! A teď se mi to splní!!" ,,Já taky, Zrzíku!" volá Tobík.
,,Tak tedy zítra poletíme!" rozhodne Mouris. A Jožin ještě dodává: ,,Ale musíme si nachystat věci, a taky ráno nakoupit jídlo u paní Kočmárkové."
No, ale teď už jdu spát a jsem na zítřek moc, moc zvědavý.
MIÁU! DOBROU NOC, KOČKY A KOCOUŘI!