Vesmírní kocouři díl 2.

VELKÝ NÁKUP

,,Áááuá!!” To jsem se dnes brzy probudil!
,,Kolikpak to máme hodin?...” ,,...cože?!to je teprve půl šesté?!..no tohle.... ” Takhle brzo jsem se snad neprobudil ještě nikdy.
,,Ále,” řekl jsem si. ,,Nevadí, aspoň se nachystám na nákup.”
Ale s tím, že jsem vstal nejdřív, jsem se teda pořádně přepočítal.
,,Ahoj Zrzíku, no, to je dost, že jsi vzhůru,” usmívá se Mouris. ,,Zdalipak víš, že se dneska mění čas...” ,,AHA!" dovtípil jsem se, ,,tak proto jsem dnes vstal o půl šesté, když bylo vlastně půl sedmé, že Mourisi?”
,,Hmm...přesně tak.” ,,A jako vysvětlí mi někdo, proč se nejde na nákup?! Dnes je přece pátek! Otvírají v sedm!" volá Jožin. ,,No jistě. Já bych málem zapomněl! Vždyť dneska máme nakupovat u paní Kočmárkové!!” křikne Mouris. Chytne se za hlavu a začne pobíhat po pokojíčku jako naše babička a křičí: ,,Honem! Honem! Musíme vzít tašky a vzbudit kocourky a nachystat peníze a spočítat je a vzít si z kůlny kárku, a... Aaa...” ,,...Mourisi, uklidni se... copak hoří?” ,,No, to zrovna ne, Jožine... Ale jak si tak dobře vzpomínám, zdá se mi, že minulý pátek jsme si dali s paní Kocmárkovou sázku.” ,,...Sázku?!” ,,...o sáček těch nejdražších a nejmňamóznějších karamelek, že příjdem dřív, než ona otevře, a to znamená před sedmou!!...A když to prohrajem, budeme muset platit dva sáčky těch drahejch, ale zase dobrejch karamelek a nedostaneme ani jedny!!...Jo, Jožine, ty karamelky jsou dost drahý, radši bych si pospíšil...”
,,Ajajajaj! Tak rychle!” Mouris rozděluje úkoly: ,,Zrzíku, ty utíkej zkontrolovat kárku, Jožine, ty vzbuď kocourky a já zatím spočítám peníze.”
A tak běžím do kůlny kouknout se na kárku.
,,A jéje...” povzdychl jsem si, ,,vyfouknutá duše. Musím nafouknout kolečko, jinak se cestou vyfoukne úplně.” A tak jsem vytáhl pumpičku a pumpuju. ,,Úúf!ÚÚF!! Ještě jednou úúf!...”
Mouris zatím počítá peníze: ,,Á, tak to máme jedna, dva, tři... deset, dvacet... čtyřicet, šedesát... sto deset, sto šedesát... dvěstě šedesát... a to dělá dohromady, hmm... čtyřista dvacetpět korun!! To máme teda peněz!! Za to koupíme všecko,” usoudil Mouris a strčil peníze do peněženky. Velké a drobné zvlášť, to se rozumí.
,,Jarýsku, Tobíku! Vstávejte, jdeme k paní Kočmárkové nakoupit!” volá Jožin a marně se snaží oba kocourky vzbudit.
,,Ále, to je tóóóho,” zívl Tobík ,,můžeme jít přece pozdějš, néé?"
A Jarýsek ospale zamžoural: ,,Uááá!! Jakýpak spěch, vždyť je ještě brzy!”
A zase usnul. ,,Necháme ho spát...” řekl Mouris. ,,Ale Tobíkovi uchystáme malé překvapení...” zasmál jsem se, když Tobík usnul taky. Zatímco kocouři chystali kárku, šel jsem do koupelny a naplnil vodou sáček, co jsem vzal z kuchyně. Vplížil jsem se do pokojíčku a sáček naplněný vodou pověsil na poličku nad postelí. Potom jsem šel zpátky za dveře, vezmu svou vzduchovku a fiúú! PLESK!! ,,Ááá!! Pomóc, já se topíím!!" volá Tobík a mžourá očima.
,,Hehehe! Tak už vstávej ty ospalče." ,,Žes to byl ty, Zrzíku!? To ti teda oplatím!” zlobí se Tobík. ,,Až někdy jindy, teď si pospěš, nebo nedostaneme karamelky!” ,,A Zrzíku, jaký karamelky?” nechápe Tobík. ,,To ti vysvětlím později, teď už pojď.” ,,A co Jarýsek...?” ,,Necháme ho spát, je ještě malej,” říkám já.
,,Mourisíí!” ,,No,Zrzíku?” ,,Já už jsem Tobíka probudil!” ,,Mourisíí! Mourisííí!! Zrzík mě polil vodóóu!!" žaluje Tobík. ,,To byla jenom legrace!” říkám. ,,Tak můžem jít?" ptá se Mouris. Jít jsme mohli a tak jsme řekli: ,,Můžeme!”
Jsme asi tak v půli cesty, když vtom Tobík něco zaslechl. ,,Hele, bráškové, já něco slyším!" ,,A co slyšíš?” ptám se. ,,Nepovím, poslouchejte!” A skutečně. Něco jako: ,,Počkejte na mě!!” volalo to v dálce a k nám se to blížilo v puntíkovaném pyžamu. ,,Kocouří!! Vždyť je to Jarýsek!” vykřikl jsem. ,,Háló! Počkejte na mě!!” křičí Jarýsek. Konečně doběhl k nám. ,,Jarýsku!!” volá Mouris. ,,Proč jsi v pyžamu?!” ,,Vy jste mě tam nechalííí!” fňuká Jarýsek. ,,Já chci taky na nákup!!” ,,Ale tys nechtěl vstávat...” říká Tobík. ,,Bůůů,” fňuká Jarýsek. ,,Jarýsku, nefňukej a nasedni na kárku! A ty, Tobíku, taky!” voláme já, Jožin a Mouris. ,,Jedéém! S medéém!!”
A už jsme u paní Kočmárkové. ,,Dobrý den!” pozdravili jsme. Nikdo tam nebyl a ani se neozýval. ,,Tak to vypadá…” zamyslel jsem se, ,,že jsme tu sázku VYHRÁLI!!!!!!” doplnil mě Mouris. ,,Paní Kočmárková, my jsme tady!!” Paní Kočmárková přišla asi zrovna z ložnice, protřela oči a uviděla nás. ,,Ahoj koťátka!! Tak jste tu sázku přece jenom vyhráli, já jsem ale hluchá, ani budík jsem neslyšela, a to jsem si ho nařídila na šestou!!” řekla nám. ,,A tady máte ty karamelky, schovej je třeba ty, Jarýsku. A nic platit nemusíte, to se rozumí.”
,,A přišli jste jenom kvůli sázce,nebo budete ještě nakupovat? ” ,,No jasně, že budem nakupovat, chystáme se někam daleko!” zasmál jsem se. ,,A máte dost peněz?” usmála se paní Kočmárková. ,,Máme sedmset dvanáct korun!!” chlubí se Jarýsek. ,,Teda, to je moc, tak už nakupujte, ale na dobrůtky běžte radši do mé sámošky vedle, je tam větší výběr.”
Mouris začal diktovat: ,,Tákže, to bude: třicet rohlíků...”
,,Na co, proboha, tolik rohlíků?” diví se paní Kočmárková.
,,...čtyři půlky chleba..."
,,…Nechceš radši dva celé?!”
,,…To je jedno… Hmm… Sýry…”
,,…Nivu!” radím já. ,,Je nejlepší!”
,,Ne! Balkán!” křičí Jožin.
,,Hermelín je lepší!!” volá Tobík.
,,…Ani Nivu, ani nic! Apetito je ze všech nejdobřejší a bastafidli!! Miau!” překřikuje nás všecky Jarýsek.
,,…Nivu!!”
,,A Hermelín!”
,,Nee, Balkán!”
,,Apetito!”
,,A Nivu!”
,,Apetitto!”

,,TAK UŽ DOST!!!” zakřičí Mouris. ,,Každý si vybere, jaký sýr chce, a ten si koupí.”
,,Takže... Sýry: Balkán, Niva, Hermelín, Apetito a ovčí sýr. Potom... Jedno mlíko, máslo Zlatá Haná… polohrubou mouku... deset vajíček... Už mě nic nenapadá… vás jo, kocouři?”
,,No přece olej a cukr!! Jak bychom potom dělali amolety?” dodá Jožin.
,,Málem bych zapomněl! Díky Jožine, ještě že tě mám,” říká Mouris. ,,Kocouři, jdeme už do sámošky?" vyzvídá Jarýsek.
,,Tak jdeme, ale kocouři, já se těším, až poletííme!”
,,Tak to já taky Mourisi!!” říkám já. A už jdeme do sámošky.
,,Jůů! Tady toho je!” vykřikl Tobík. ,,A já si vezmu tohle, a to taky...a tohle...a ještě toto...a támhleto...” Tobík měl v mžiku plný košík.
,,Teda ty seš rychlík,” podiví se Jožin. ,,Ukaž, co tam máš? No tohle… Větrovky, lízátka, oplatky, tatranky, bonbóny, sušenky… No Tobíku, to bychom si teda dali... Možná by nám ani nestačily peníze!"
,,No tak já to zase vrátím...” vzdychl si Tobík.
,,Kocouři, já mám nápad! Každej si vezme košík, a půjde si nakupovat co chce. Ale máme na to každej stovku.” napadlo Jožina. ,,Super nápad, Jožine!” zavolal Mouris. ,,Uděláme to tak a sejdeme se…” ,,Třeba u koláčků!!” napadlo mě. ,,…tak teda u koláčků,” rozhodl Mouris.
Všichni jsme se někam rozběhli. Já utíkám k regálu s lízátky - a co to vidím - lízátko ze žvýkačkou! ,,Mňam, mňam!” Strčím si ho do košíku a jdu vybírat dál. ,,Jé, a tady je karamelová KROWKA!! Tu si nenechám ujít!” A vybírám a vybírám...
Jarýsek běží k čokoládám. ,,Jejda,to je Milka. Mmm...” Kocourek zamyšleně jde k regálu naproti, kde je Milka. Nevšiml si, že tam nechal košík. A vtom se to stalo! Jarýska ze snění vytrhlo šustění - a vidí! Nějaký pihatý zrzek se mu hrabe v košíku! ,,Necháš toho!!” zakřičí Jarýsek rozzlobeně. Zloděj se na něho však jen zašklebí, vezme z košíku sáček bonbónů a prchá pryč. Co teď?! Jarýsek přemýšlí: ,,Měl bych ho chytnout, to jo, ale co když mi uteče a nestihnu brášky?!” Ale vtom uvidí, co mu to ten zrzek vzal! Karamelky! Ty nejmňamóznější, co je měl hlídat, od paní Kočmárkové! ,,Ne!bráškové, nebráškové, ZA NÍM!!!” vykřikl Jarýsek a hnal se za tím zlodějem.
,,Co se to tam děje?” napadlo mě, když jsem uslyšel jakési dupání. Odběhnu od regálu lízátek - a vtom do mě plnou silou napálí Jarýsek. ,,Zloděj...zloděj...je...je tam...karamelky...ukradl...” oddychuje malý Jarýsek. ,,Cože?!” ,,Byl tam zloděj, měl pihy...a ještě...a...a...ukradl karamelky!!” ,,Na co čekáme, Jarýsku, tak za ním!!” vykřikl jsem a už si to ženeme ven ze sámošky. ,,Jarýsku, koukni… ehmm...uh...asi...uh...se tady... ufuf... nevyzná... uhh... skoč pro paní... uhhh... Kočmárkovou!!" vysvětluju Jarýskovi. Jarýsek odběhne. Ale ten zrzek? Kde je? Tady je! Asi se tady moc nevyzná, protože míří přímo k obchodu paní Kočmárkové. ,,Uhhh... No počkej!!!” vyhrožuji zlodějovi. Ale on na mě vyplázl jazyk a běží dál. Ale najednou kluk začne naráz couvat, protože vidí velikého psa paní Kočmárkové, je to bernardýn, takže se není čemu divit, zloděj se obrátí a běží na druhou stranu, ale to už se tam blíží silák pan Kočmárek s prodavačkou paní Kočmárkovou, které mezitím zavolal Jarýsek, a pan Komárek udělal chňap! - a chytil toho zrzka rovnou zezadu za límec.
,,No ovšem - Franta Kudláček, známá firma! Však táta už ti ukáže, krást v sámošce bonbóny!” promluvil pan Kočmárek a táhl ho za jeho rezavé vlasy někam do uličky. Dál už jsem neviděl nic, protože pan Kočmárek s Frantou zmizeli v uličce, ale stejně si můžu domyslet, že jeho táta, tedy pan Kudláček, vytáhne řemen a jaujaujau, nechtěl bych být v jeho kůži, ale co, však mu to patří. Vrátili jsme se zpátky do sámošky, kde na nás už čekali Mouris, Jožin a Tobík. ,,Kde jste byli?” zajímal se Tobík. ,,Ále, Jarýskovi ukradli bonbóny a tak jsme ho honili a pan Kočmárek ho chytil!” vysvětluje Jarýsek. ,,Jé, tak to jste se měli,” řekl Mouris.
,,Kocouři, máme už nakoupený?” zeptal se Jožin. Nakoupený jsme měli. Šli jsme k pokladně a zaplatili. ,,Tak nashledanou, paní Kočmárková!” zamávali jsme paní Kočmárkové a s kárkou jsme jeli domů. ,,No teda my toho máme!” podivili jsme se, když jsme se doma koukli na náš nákup.
,,Kocouři, víte, že už je dvanáct? Dáme si oběd, ne?” zeptal jsem se. A tak jsme poobědvali a celé odpoledne jsme balili věci a nákup.
,,Mám už toho balení po krk...uff...” vzdychl si Jožin.
,,Neboj, vždyť už to máme,” utěšuje ho Mouris. ,,Máme to!”
,,Ale mně už se chce spát. Vám ne, kocouři?” ptá se Tobík.
,,To teda jo,” uznali jsme to všichni. Šli jsme do pokojíčku, umyli se a pak už... ,,Dobrou kocouři!” řekl Jarýsek. ,,Dobrou…” odpověděli jsme.
Tak teda mňauky, mňauky, mňau...chrrr...pšíí...chrrr...pššššíí...