Příběh o pohádce 1.

Tento příběh začíná na pokraji zimy - je sedmý den lunárního jedenáctého měsíce, ale vypadá to, že z oblohy se bude sypat sníh co nevidět. Byla totiž temně šedá a nikde nebylo ani stopy po světlejší části nebe.
A také začíná na nevelkém náměstí jedné vzdálené země, o níž se říká, že právě zde se tvoří lidské sny a lidská přání. A že právě tady se budují lidské cíle.
Na tomto náměstí si v hloučku hrály do kožíšků zachumlané děti. Mohlo jich tam být asi šest. O něco dál stála hubená dívka, též zabalená do teplé bundičky, ale byla sama. Zjevně ji nikdo nepřijal do kroužku.
Jedna holčička s červenými tvářemi se najednou odtrhla od oné skupiny a ctižádostivě si měřila osamocenou dívku.
Potichu sykla na své kamarády, kteří si okamžitě přestali hrát a následovali pohledem tu červenolící. Jmenovala se Judita.
Judita si stále úkosem měřila malou dívenku, jež to trpělivě snášela, uchichtla se, načež ji následoval sbor tichých hlásků a prohlásila:
-Podívejte se!-nyní se už opravdu smála.-Není to ten tetin mazlíček?-
Následoval silnější smích.
-Její pusinka?-
Po vynesení této poznámky se semknutá skupinka rozestoupila a začala se smíchy otřásat v základech.
To už však Zuzanka, ona samotná dívka neunesla, a rozplakala se, což vzbudilo ještě větší smích. Utíkala do domku své tety-její jediné příbuzné.
Poté se skupinka rozešla. A měla štěstí-po ztemnělé obloze totiž přejel blesk a udeřil do stejného místa, kde předtím Judita stála.
Zuzance tehdy bylo šest let.

-Teto Viktorie?-halou se rozlehl můj hlas. Následoval zvuk tetiných sestupujících nohou po příkrém schodišti.
-To jsi ty, Zuzanko?-zavolala teta Viktorie.
No jasně, kdo by to měl být, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem pak dodala:
-Ano, teto!-
Teta zamumlala něco ve smyslu –už běžím- a o pár vteřin později se její hlava vynořila za jedním z kamenných sloupků.
Teta měla dlouhé, do vlnek zkroucené hnědé vlasy, které rámovaly příjemný, přívětivý obličej. Mohla bych vám povědět, že o tetě vím téměř všechno, ale nikdy mi neřekla, kolik je jí vlastně let, i když jsem se jí na to ptala nesčetněkrát. Pokaždé, když jsem se jí na to zeptala, následoval rozhovor:
-Teto, kolik je ti let?-Zeptala jsem se.
-Čas v tomto světě pranic neznamená, Zuzanko.-odpověděla mi teta.
Vždycky, když mi takto odpověděla, mi to připomnělo příběhy, které mi teta vypráví. Ona zná snad všechny, jež kdy byly vyřčeny. Ať už staré nebo novější, mýty, legendy, ba i bezvýznamné babské povídačky, vše uměla vysvětlit do těch nejmenších detailů a já jsem měla pocit, jako by teta byla těch příběhů svědek, i když se odehrály kdysi před staletími.
A právě kvůli těmto příběhům jsem trávila s tetou víc času něž kdokoli jiný.