Příběh o pohádce 4.

Když jsem odešla z domku, šla jsem nasbírat trochu lesních plodů, aby teta Viky mohla udělat bublaninu.
To, co vám teď chci prozradit, vám nejspíš bude připadat tak trochu upadlé na hlavu, ale abyste věděli, tak na celém širém světě nemám jedinou kamarádku. Až na jednu patnáctiletou holku, která je tak nějak ulítlá, takže se navzájem docela dobře doplňujeme.
Jmenuje se Vendula a bydlí hlouběji v lese, než by kdo byl ochotný předpokládat. A právě, když chodím nasbírat ony lesní plody, tak většinou chodím za Vendulou, která jich má u babičky ve spíži celý sud.
Ale abychom se vrátili zpět k její anomálii…
Vendulin skutečný domov není tady, hluboko v lese, nýbrž v Říši Duhových vodopádů.
Díky ní mám cenné informace o této části. (Tedy kromě tety, u které byste si mysleli, že procestovala snad celý svět).
Vendula má duhové vlasy, velké světle šedivé oči a vyhublé tělo. I její jméno je zvláštní, protože v našem překladu znamená Cizinka. Kdo ví? Třeba ji rodiče takto pojmenovali schválně. Nicméně, i přes její zvláštnosti je to moje nejlepší kamarádka. Kráčela jsem jehličím, v ruce košíček pro lesní plody. Brzy se za stromy počal rýsovat obrys bílého, zděného domku.
Náhle mi na záda dopadla čísi ruka, já jsem zaječela a zprudka se otočila, připravujíc se do bojovné pozice, abych se mohla případně bránit, kdyby mi náhodou chtěl někdo ublížit.
Nakonec jsem s viditelnou úlevou v mých očích spatřila Vendulu.
Ovšem obořila jsem se na ni:
-Zatraceně, Vendulo! To mě musíš vždycky takhle vyděsit?- vykřikla jsem a pečlivě jsem hodnotila její veselý výraz.
Vendula se nato rozesmála svým volnost připomínajícím smíchem a její vlasy dostaly temně fialový odstín.
Venduliny vlasy totiž mění barvu. Když se dobře baví, tak dostanou temný, fialový odstín. Naproti tomu když odpočívá, tak mají relaxační modrou barvu, když se zlobí, tak se zbarví do červena až do ruda a když se stydí, tak mají světlounce růžovou.
Právě kvůli těmto vlasům Vendula moc nevychází ven. A když, tak s širokým kloboukem na hlavě, aby nezpůsobila všeobecné pobouření, protože zde lidé moc nemají rádi cizince…

S Vendulou jsem si popovídala, a s ne moc velkým nadšením jsem připustila dvě věci:
-Vendula má něco s rukou a nechce jít k mastičkáři.
-Ač nerada to přiznávám, tak mě Vendula přinutila, abych ji představila tetě Viktorii.
Měla jsem takový divný pocit, že se něco stane a co bylo ještě horší - já jsem vůbec netušila, co.