Příběh o pohádce 5.

Vendula:
Zuzka si u mě jako vždy vzala košík lesních plodů, z nichž jsme polovinu ujedly ještě, než jsme se vydaly na cestu, a tak jsem musela jít ještě pro jeden. Ale už jsem neodolala a zeptala jsem se jí, zda bych dnes mohla jít s ní za tou její zázračnou tetou Viktorií. Šíleně jsem totiž toužila někoho poznat - vždyť jsem téměř patnáct let nevytáhla z lesa paty.
Po chvíli přemlouvání jsem ji skutečně donutila svolit:
Zeptala jsem se jí, jaký příběh jí Viktorie vyprávěla tentokrát.
-Byl to příběh o Osudu a o jednom chlapci jménem Robin. Znáš ho?- zeptala se mě a já jsem opáčila:
-Koho?-
-Robina, přece. Prý je to velice známý příběh. Alespoň tak to tvrdila teta.-
-No jo,- zamumlala jsem. –Pro tvoji tetu je každý příběh nesmírně známý.-
Zasmála se a potom následoval onen rozhovor na téma:
-Zuzinečko-prosím-tě-dovol-mi-jít-s-tebou-ke-tvé-tetičce-
Jak už jsem řekla, nakonec jsem ji donutila svolit i přes její velké protesty. Nevím proč, ale čehosi se bála a ani já jsem si to nedokázala vysvětlit a měla jsem dojem, že to neumí vysvětlit ani ona.

Teta Viktorie:
Oknem jsem uviděla přicházet svoji Zuzanku, ale nebyla sama. Nemohla jsem uvěřit, že si konečně našla nějakou kamarádku, i když ta osoba skrývající se pod širokým kloboukem byla nesnadno definovatelná, a tak jsem nemohla s přesností určit, jestli je to chlapec nebo dívka, ale znala jsem Zuzanku natolik, že by mi nejdřív pověděla o tom, že má nějakého chlapce, než by ho pozvala k nám do domu. Znala jsem ji tak moc, každou její myšlenku, každé přání… a najednou jsem s jistotou věděla, že ta postava není chlapec, ale asi nějaká její nejlepší kamarádka.
Zavřela jsem oči a viděla. Viděla jsem celý její život. Ne Zuzančin, ale té druhé. Viděla jsem její matku a mohla jsem přesně popsat toho, kdo ji zabil. Ji i jejího manžela. Matku a otce.
Ale snad nikdy bych to na něj neřekla, protože jsem ho znala a on znal mě. Dalo by se říct, že jenom díky jeho zásluze jsem teď tady na tomto světě. On mě stvořil. První Bratr. Díky němu nyní vidím to, co vidím a co ostatní nevidí. Stále jsem však neviděla, co je ta dívka doopravdy zač. Něco mi to zastiňovalo…

Zuzanka:
Potichu jsme s Vendulou vešly do domku. Teta už tam byla. Seděla na křesle. Pozdravila jsem, načež teta jen mlčky pokývala hlavou a zjevně čekala na to, kdo bude na řadě dál.
Zlehka jsem stočila pohled na Vendulu, krčící se za mnou a mrazivě jsem jí pokynula, aby mě následovala.
Když Vendula vstoupila, teta si ji zvědavě prohlížela, jako kdyby chtěla zjistit něco, co bylo špatně viditelné. Přimhouřila oči, a já jsem je zase zavřela. V nevysvětlitelném strachu jsem doufala, že příchod Venduly nevnese do našeho Kraje, ba do celé Říše strašlivé neštěstí…