Příběh o pohádce 6.

Evidentně jsem se nemýlila. Moje teta koukala na Vendulu a zjevně čekala, až něco řeknu. Váhavě jsem se postavila mezi Viktorii a Vendulu a začala jsem s představováním:
-Ehm… teti… tohle je moje nejlepší kamarádka Vendula a – zadrhla jsem se uprostřed věty, protože jsem si nebyla jistá, zda mám tetě povědět nebo ne o tom, odkud vlastně pochází moje kamarádka. Pohledem jsem sklouzla směrem k Viktorii, která vyčkávavě stála a hleděla na mě svým vševidoucím zrakem, dožadujíc se odpovědi.
Opět váhavě, jsem dodala:
-A je z Říše Duhových vodopádů.-
Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, napjatě pozorujíce tetu, která tam seděla se semknutými rty a těkala očima z Venduly na mě, Vendula, já, Vendula, já…
A pak vytřeštila oči. Její obočí se stáhlo do vyděšené linky, jak se snažila vymyslet jakousi odpověď na nějakou nevyřešenou otázku.
-Promiň, Zuzanko. Ale řekla jsi z Říše Duhových vodopádů?- Zeptala se mě Viktorie podivně třesoucím se hlasem, zatímco já jsem hlasitě polkla. Nepřítomně jsem kývla na souhlas.
Nyní už to nebylo pouze tetino obočí, co se stáhlo do vyděšené linky. Měla jsem totiž pocit, jako by se do této tenké čáry stáhlo i moje vyděšené srdce. Když totiž teta Viktorie z města Last tuší nebezpečí, tak to je nejspíš opravdu zlé.
Ale taky jsem měla dojem, že se něco skutečně stalo. Neváhala jsem a zeptala se Viky: -Děje se něco, tetičko?- Jeden nic nedá za dobrou otázku, jenže teď to vypadalo, že se teta jaksi dusí. No, mně to tak alespoň přinejmenším připadalo.
Ihned jsem běžela pro hrníček s vodou.
Téměř okamžitě jsem se vrátila a vystresovaně jsem se tety zeptala, už to znělo docela zoufale, co se to s ní děje.
-Ach, Zuzanko.- Vzdychla. –Netušila jsem, že se to stane, když…-
Měla jsem v tom čím dál tím víc větší guláš. Našpulila jsem rty. Neměla jsem ráda, když přede mnou někdo něco tají. Zdvihla jsem obočí a pobídla tak tetu k pokračování, načež si Viktorie znovu povzdechla, než dodala:
-Je strašně složité… to… říct. Já… nevím, jak mám začít.- Koktala. To se jí nepodobalo.
-Prostě. Bylo to předpovězeno už před staletími. Řekla bych vám to na rovinu, ale váže se k tomu příběh, většinou to tak dopadá, že bez příběhu nic nejde…-
Její výraz připomínal starou sochu pokrytou měděnkou-tak byla podle mého názoru zelená.
Vendula, která byla celou tu dobu našeho skromného, ale velice napjatého rozhovoru fascinovaně zticha, najednou prolomila ticho a prohlásila:
-No, paní Viktorie, tak nám povězte ten příběh, když to bez něj nejde. Umírám touhou vás slyšet vyprávět…- prosila, a i když jsem myšlenky číst neuměla, tak jsem věděla, o kom asi přemýšlí. Vždyť to jsem byla já, kdo jí neustále básnil o tetičce Viktorii a o jejích úúúžasných příbězích.
Ale nyní jsme asi v koncích, protože teta něco tušila… věděla něco, co bylo zřejmě nevyhnutelné a nešlo tomu zabránit. A taky nevěděla, odkud má začít. To bylo nepřirozené, a tak mi to dodalo pocit, že to něco nevyhnutelného je zároveň také něco hodně zlého…