Příběh o pohádce 7.

Nakonec se Viktorie přece jen rozhodla, že svolí na prosbou Venduly a začne tím děsně napínavým příběhem. No jo, jasně, jak mohu vědět, že je to děsně napínavý příběh, když jsem ještě ani neslyšela, o čem to bude? Odpověď je vcelku jednoznačná: Všechny Viktoriiny příběhy jsou napínavé, a ještě ke všemu to čišelo z tohoto napjatého prostředí, takže mi to bylo nad slunce jasnější.
Teta začínala s patřičným úvodem (jako vždycky):
-Dnes vám tedy budu muset vyprávět příběh, který je velice složitý, ale také velice důležitý na to, abyste pochopily, oč běží. Je to něco jako příběh s velkým „P”.-
Vendula se zachvěla a já jsem ji uklidňovala, že to je jenom pohádka. Teta mě však k mému ohromení zarazila a podotkla:
-Ne. Pohádky se vymýšlí, ale příběhy se dějí, Zuzanko. Na to nezapomínej.-
Zamrkala jsem. Zvláštní. Teta pokaždé vyvodila závěr až na konci… vše jako by způsobil příchod Venduly.

(Pohádky se vymýšlí, ale-)

Viktorie začala vyprávět, jako by předčítala z prastaré kroniky:
-Jednou byla na světě starodávná, kamenná studna, ze které když se člověk napil, tak získal ohromnou představivost, ale taky schopnost učinit tuto fantazii skutečností.
A také je na světě člověk, kterému se říká První Bratr. Onen První Bratr má ještě dva sourozence, tedy Druhého a Třetího Bratra, ale nebyl s nimi zadobře. Tak se stalo, že ho chtěli zlomyslní Bratři připravit o život. Jenže, on v tom vězí takový háček. Všichni Bratři jsou nesmrtelní.-
Ha! Zcela jasně jsem slyšela, že teta používá přítomný čas!!

(-ale příběhy se dějí, Zuzanko.)

-A nesmrtelného může zabít jedině rána Osudu. To oni však nevěděli. I stalo se, že nic netušícího, spícího Bratra svázali a vhodili do studny, o jejíž kouzelné vodě neměli v té době ani zdání. Ale padajícímu Prvnímu Bratru se při pádu rozvázaly provazy a on dopadl bez nich. Za to mohl Osud. On nemá zemřít rukou svých bratrů, ale někoho jiného.- zašeptala teta a významně se na mě podívala.
-Zoufalý První Bratr měl velkou žízeň-to byl účinek čarovné studny, a napil se vody z ní. V tu ránu se z něj stal nejmocnější člověk na světě.
Pomocí fantazie se dostal ven, zjistil, co získal za umění, udobřil se z Bratry, kteří se posléze také napili vody a rázem z nich byli stejně mocní lidé, jako byl jejich První Bratr. Ostatní je neměli rádi a na důkaz své nenávisti zasypali studnu pískem. Teprve až potom poznali zlobu nesmrtelných. Ta zloba pronásleduje svět už přes pět set let. Oni chodili od města k městu a určovali Osudy lidí i samotných měst. Uvalovali na město neúplný Příběh, který museli ostatní z donucení dokončit. Bohyně Osudu je neměla ráda, avšak nic proti nim nezmohla. Většinou to všechno skončilo zkázou celého města. Byl to boj, aby se zachovala alespoň jedna cihla, jedno zrnko prachu. Lidé se třásli, že jednoho dne přijdou nesmrtelní i do jejich města a jejich rodná půda pojde v troskách.
Přezdívalo se jim Lidé Příběhů nebo taky Velké Bratrstvo.
Stalo se, že lidé začali fantazii nenávidět.-