Laděnka a sněhulák

Toho roku byla zima slabá, neduživá. Dokonce ani Martin nepřijel na bílém koni, ale věřte nebo ne, jenom na koloběžce.
V takovém nanicovatém počasí si náramně libovaly protivné bacily. Šup a zatahaly za vlasy Toníka, hop a zákeřně skočily na Madlu. Nevyhnuly se ani sousedovic Laděnce. Uvelebily se v jejím nose a krku. Holčička začala být, stejně jako paní Zima, slabá a neduživá. Bez přestání kýchala, kašlala a smrkala.
Jednoho sobotního rána pošimralo Laděnku sluníčko. Dlouhým zlatým paprskem ukázalo na plácek za domkem: „Hele! “. Na Laděnku se smála malá sněhová závěj, podobná cukrové vatě z pouti. Mňam.
Aby měla nemocná dcerka radost, tatínek jí z té bílé načechrané nádhery uplácal sněhuláka. Vlastně... sněhuláčka. Kašlající děvčátko však ven za sněhuláčkem nemohlo. Co teď? Maminka, tak, jak to u maminek bývá zvykem, dostala prima nápad. Když nemůže Laděnka za sněhovým panáčkem, přijde sněhulák za ní. A hodná maminka připravila sněhuláčkovi v mrazáku byteček, velký asi jako tátova dlaň. To bylo něco!
Radost však netrvala dlouho.Od dcerky se nakazil tatínek. Kýchal, kašlal a smrkal, až z toho byla maminka všecka ustaraná. Zvědavá Laděnka sem tam jukla do mrazáku a viděla, jak se sněhový panáček měl čile k světu. Nelenošil. Ve své mrazivé garsonce poctivě cvičil a posiloval. S ním sílil a posiloval i venkovní mráz. Když to zjistil svatý Petr, nechtěl být za skrblíka, co šetří sněhem. Na zem vysypal hned několik pořádných pytlů. Sněhulák už mohl směle vykročit do sněhové nadílky. Vykročil a nešel sám. Protože chtěl Laděnce, mamince a tatínkovi oplatit jejich péči, vzal sebou ven všechny starosti. Postavil se před venkovní dveře, místo klobouku si nasadil fešácký hrnec – slušelo mu to - a ostošest zvonil rampouchy. Však na něj taky všichni začali volat "Zvonimíre". Jenom tatínek, když vyhazoval sníh před vchodem, mu po chlapsku říkával „Mirku".
Zimu vystřídalo jaro a Zvonimír roztál. S ním roztály i starosti. Bylo po kýchaní, kašlání a smrkání. Uzdravená Laděnka už nepotřebovala žádné kapesníčky, dokonce ani ty s Hallo Kitty. Běhala po zahradě, kopala do mičudy, skákala přes švihadlo a prozpěvovala si o tom, že jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy... To víte, ladilo jí to. Vždyť se jmenovala Laděnka.
A Zvonimír? Nebojte. Za čas se vrátí. Poznáte ho snadno. Bude zvonit rampouchy.