O myšce

Bylo jaro. Potůčkem, který jindy bývá velmi poklidný, se hnaly velké proudy vody a místy se dokonce rozlévaly do širokého okolí. Nedaleko lesa, na poli, bydlela paní Myška ve svém útulném domečku. Bylo brzy ráno a paní Myška ještě dospávala. V tom ji probudil nezvyklý hluk. „Co se to děje?“ řekla si. A než se nadála, voda ji zatopila celý domeček až po komín. Tak tak stihla utéci. Na poli vylezla na velký kámen a dívala se, jak všude kolem teče voda. „Za všechno může potůček. Který se rozvodnil. Vylije si vodu, kam se mu zlíbí. Zlobila se paní Myška na potůček. Když voda opadla, přemýšlela, co si teď počne.“ Domů se vrátit nemůžu, všechno mi vzala voda“.
Šla a šla, a jak tak uvažovala, ani si nevšimla, že míří přímo k lesu. Zastavila se až na samém kraji. Dostala hlad. „Nasbírám si jahody, s plným bříškem určitě něco vymyslím“. A jak sbírala jahody, zacházela stále hlouběji do lesa. Náhle uslyšela tenoučký hlásek, který volal o pomoc. Vydala se tím směrem. Volání zesílilo, ale stále ještě nikoho neviděla. „Kdepak jsi? A jak ti můžu pomoci?“ „ Tady dole, přímo u tebe pod tím dubem“. Myška se podívala lépe a uviděla mravenečka pod velkým kusem větve. „Pomůžu ti“. Vší silou větev nadzvedla, aby mraveneček mohl ven. „Moc ti děkuji za pomoc.“řekl mraveneček. „Ale, ty nejsi z našeho lesa.“ „Máš pravdu. Bydlela jsem na poli, ale dnes ráno mi můj byteček vyplavila velká voda“. „Zachránila jsem se jen tak tak, za všechno může nezbedný potůček, vylije si vodu, kam se mu zlíbí. Kdybych se ho tak mohla zeptat, proč to udělal?“ „Můžeš se ho zeptat, potůček pramení tady v lese. Ukážu ti cestu. Nemůžu však jít s tebou, v mraveništi se po mně již jistě shánějí.“
Mraveneček znal všechny lesní pěšinky a tak zanedlouho byla u pramene. „Mám velkou žízeň,“ řekla myška, „nejdříve se napiju“. Napila se a začala na potůček hubovat. Že bydlela na poli, a že se potůček rozvodnil a zaplavil jí byteček a ona se sotva zachránila. A proč že to ten potůček udělal. „Já za to nemohu. Za mýtinou u skály mají bobři hráz, která se jim protrhla, proto jsem se rozlil do pole.“ Myška se zastyděla, že byla tak neomalená. „Promiň potůčku, vím, že jsi moc užitečný. Dáváš vodu a vláhu všem, kteří ji potřebují.“ Myška se omluvila a vydala se za bobry. „Když za to nemůže potůček, můžou za to bobři,” pomyslela si, stále ještě rozzlobená, paní myška.
Když dorazila ke hrázi, uviděla, jak nešťastní bobři pobíhají sem a tam a počítají škody. Hned na ně uhodila. „Proč se vám protrhla hráz a voda pak zaplavila pole i můj domeček, sotva jsem se zachránila.“ „ My za to nemůžeme,“ odpověděli svorně bobři. „To skála, zachvěla se a padalo kamení, to nám protrhlo hráz.“ Myška se zastyděla, že byla na bobry tak neomalená a omluvila se. „Promiňte mi bobři, vím, že jste moc užiteční. Stavíte hráze, aby se zvířátka mohla napít vody.“ Rozloučila se a vydala se za skálou. „Když za to nemůže potůček, ani bobři, může za to skála.“ Pomyslela si myška.
Po chvíli dorazila ke skále. Myška na ni zavolala. „Skálo, skálo, proč ses třásla, až padalo kamení, to protrhlo bobří hráz a potůček se rozvodnil a zaplavil pole i můj domeček, sotva jsem se zachránila“. Skála odpověděla, „třásla jsem se, protože je mi samotné smutno, musím tu stát nehybně na místě a nemám si s kým povídat. Nechceš tu zůstat se mnou?“
Tu se myška zamyslela. Do svého domečku se už vrátit nemůžu, tak proč ne. Ráda tu s tebou zůstanu.“Našla si ve skále skulinku, kde se zabydlela. Nastal večer. Skála si s paní myškou popřála dobrou noc. A těšily se na další den. Myška si našla nový domov a skála kamarádku.