O berušce a půlnočním princi

Kdysi dávno
když nebe rozdávalo modro a slunéčka byla bez teček
usínal na měsíci půlnoční princ..
zrovna vzpomínal na nekonečné moře a vtom uslyšel jak čísi hlásek volá
„tady jsem tady… dole ve větvích…“
„co to? … kdopak mě budí z cestování po prachových snech ?!“ podivil se

až sem přitančil s ozvěnou hlásek z nedaleké zelené planety
tak pronikavý byl pláč ze srdce slunéčka..

„kdo jsi? a proč voláš?“ zeptal se princ
„říkají mi beruška… a chtěla bych odletět do nebe
pozemští tvorové mi stále ubližují a já jsem tak převelice nemocná
trápím se trápím…“ naříkala beruška

i zželelo se princi berušky..
mávl slunečním paprskem tenkým jako vlas a poslal jí po ozvěně pozdrav sluníčka
jakmile se paprsek snesl na jabloňový list a pošimral ji
než rozepjala své krovky
objevila se první tečka

to berušce nevadilo a letěla k půlnočnímu princi na měsíc
když ji princ uviděl slétl do modrého nebe kde se setkali

„ty jsi mi ale zvláštní… pouze jednu tečku máš
povídej copak se ti stalo?“ řekl překvapený princ
beruška vyprávěla a vyprávěla tolik toho navyprávěla
líbilo se jí jak zvědavý princ poslouchá
i on byl rád za důvěru kterou mu věnovala

berušce se trochu ulevilo rozloučila se a vrátila se ke své jabloni
…

za nějaký čas měsíček cestoval oblohou i ve dne a beruška s jednou tečkou
zase tuze bědovala
„ta zlá rosa mi nedá pokoje kéž by motýla potkala“

zželelo se princi berušky i tentokrát
mávl slunečním paprskem tenkým jako vlas a poslal jí pozdrav sluníčka
jakmile se paprsek snesl na jabloňový list a pošimral ji
než rozepjala své krovky
objevila se druhá tečka

to berušce nevadilo a letěla k půlnočnímu princi na měsíc
když ji princ uviděl slétl do modrého nebe kde se setkali

„copak se ti stalo beruško smutné slunéčko?“ ptal se princ
beruška žalovala a žalovala
jak si pavouček do své pavučinky korálkové rosy sbírá a ona že pavučinku nemá a že by chtěla náhrdelník z perel
aby rosy i motýl záviděl.. a o svém strýčkovi brundibárovi nehezky mluvila že popíjí hruškový nektar a kamarádí i s vosičkou sváditelkou!

prince mrzelo vše co říkala ale vyslechl ji

pamatoval si jak bývaly růže smutné jak je tížívala kapička večerní rosy že ani drobný střípek stříbrného úsměvu nenacházely.. nemívaly nablízku nikoho s kým by sdílely svou ohnivou krásu s trny.. snad proto věnovala matka příroda růži aby se stala na zemi pro člověka královnou květin neboť živému náleží poznat trny kdežto v nebi tiše vládne běloučká lilie chránící tajemství věčnosti..

jenže princ cítil že mladičké berušce mnohem víc sluší červená tvář než čistý klid lilií
setkával se dál se slunéčkem – žalobníčkem až jednoho dne měla beruška již několik teček

ale princ se s ní v sedmém nebi neshledal

komu by se líbilo poslouchat stálá žalování s pochmurným zlým tónem který nesluší ani bzučivkám natož beruškám

půlnoční princ nebyl zas tolik půlnoční aby na slunéčko zapomněl..
o noci nahlížel do tichého sadu až spadl z měsíce do třpytivé trávy
jen co se otřepal našel jabloň a pravil
„prosím kéž je vám dáno naslouchat berušce a dovoleno žít na listech a rose..“
jabloň se zachvěla a zašeptala
„splním ti tvé přání.. kdybys věděl kolik princů sem ke mně chodí a každý mě žádá
o berušku ale ty prosíš o život pro ni“

princ poděkoval pohladil kůru stromu a sotvaže sad jitřně zašuměl
vrátil se po měsíčkově nitce do nebe

možná od těch dob mívají slunéčka sedm teček avšak žalovat až do nebe nelétají
vracejí se domů ke stromům a chrání je před škůdci..
to jen občas poletují vzhůru po slunečním paprsku tenkém jako vlas
a lákají své půlnoční prince na zemi aby se lidé ptali
do nebíčka nebo do peklíčka