O PŮVODU OHŇOVÝCH VÍL

"Vidíš?" zašeptala babička tiše k malému chlapci, jako kdyby se svůj hlas snažila skrýt před nežádoucími posluchači. Přitom vrásčitým prstem ukazovala na zlatou zčeřenou hladinu rybníka. "Ohňové víly," zamumlala ještě tišeji než předtím. Nechtěla je přece vyrušit. Chlapeček se zelenou čepicí pevně nasazenou na hlavě našpulil pusu a napnul zrak k vodě. I on zanedlouho byl svědkem tance ohňových víl, které s dováděním a skotačením přeskakovaly jedna druhou a s oslepující září dávaly najevo svou radost.


"Odkud jsou, babičko?" chtěl vědět vnouček. Babička potěšeně pokývala hlavou - věděla, že chlapcova zvídavost nezná mezí a ona byla dobrou babičkou, proto s nadšením odpovídala na všechny chlapcovy dotazy. Nadechla se a spustila:


"Ohňové víly, Mirečku, se rodí v nebi ve vlasech andělů. Když se anděl ráno probudí, přistoupí k nebeskému kůru a perleťovými hřebeny si vlasy češe. Ze zlatavých vlasů všech andělů odpadávají jiskérky, které tak dlouho letí k zemi, až dopadnou úplně dolů. Tehdy, chlapče, začne víla žít. Koukej!" rychle babička pokynula k zářivé vodě, na níž si pro obyčejné lidi hrály pouze sluneční paprsky, ale pro neobyčejné lidi, jakými samozřejmě byli chlapec s babičkou, neobyčejně rozkošné ohňové víly. Mireček se rozesmál a natahoval ručičky k vodě.


Jakmile se však jeho prsty dotkly vodní hladiny, jakoby na zavolanou slunce překryl veliký šedý mrak. Záře z rybníka byla najednou pryč a ohňové víly se staly neviditelnými i pro tak vnímavé lidi, jako je babička. Babička se s povzdechem posadila do vlhké trávy a chlapce přitáhla k sobě, zahalujíc ho brčálově zeleným šálem, aby mu nebyla zima. Přitom oba vzhlédli k nebi a trpělivě vyčkávali, než se slunce opět uráčí vyjít a než se ohňové víly zase objeví.