Danuška a její štěstí.

Slunce zářilo jako dukát, měsíc byl jako obrovské stříbrné kolo. Byl to zvláštní jev a lidé postávající na břehu moře, které bylo dnes klidné čekali. Ti mladí nevěděli, ti staří chtěli znovu spatřit obrovskou bílou mušli.
Zrovna ve chvíli, kdy se slunce a měsíc překryli, vyplula z hlubin obrovská bílá mušle. Voda se načechrala jako by do krajek a mušle se otevřela. V ní stála nádherná dívka a česala si svoje dlouhé zlaté vlasy. Když začala zpívat, každý byl okouzlen. Píseň byla smutná. Dívka se česala a do vlasů si zaplétala drobné mušličky. Nádherný bílý, dlouhý závoj si ani nestihla nasadit. Tmavě modrý kočár letěl vzduchem jako o závod. Zastavil u mušle, princezna nastoupila, modří koně se vzepjali a dali se do trysku. Mušle zmizela znovu do hlubin moře. Byl to sen nebo ne. Ta otázka znovu a znovu Filipa budila. Když odcházel do světa z rodné krajiny, znal hory, louky, horské bystřiny. Že je na světě moře tomu uvěřil až se v něm vykoupal. Filip se zamyšleně toulal ulicemi královského města. Tulák zahalený do černého pláště pobledlého Filipa zastavil a vyprávěl mu příběh: „Kdysi, když jsem byl ještě kluk, princezna ze zámku se zamilovala do mořského krále. Její rodiče lásce nepřáli. Princezna však uprchnula za svým milým, ale protože byla člověkem a pod vodou nemohla žít, mořský král ji navštěvoval v obrovské bílé mušli, která plavala na hladině moře. Z jejich lásky se narodila holčička, krásná a milá. Všichni lidé z podhradí vídali ve vlnách obrovskou bílou mušli a dítě se zlatými vlásky. Jmenovalo se Danuška. Její maminka onemocněla a zemřela. Mořskému králi puklo srdce žalem. Danuška od té doby vyplouvala na hladinu jen tehdy, když nastal na obloze zvláštní úkaz. Vyrostla do krásy, ale štěstí se jí vyhnulo obloukem. Byl to král bouře kdo ji z mušle odvezl. Ve tvém srdci se probudila láska, neotálej, najdi si ji.“ Tulák v černém plášti se rozloučil a šel svou cestou.
Filip chodil zamyšlený ulicemi dlouho do noci. Vyčerpaný a hladový usnul na pláži. Ve snu viděl pannu se zlatými vlasy, která k němu vztahovala ruce a žádala ho očima o pomoc. Do dlaně mu vložila malou bílou mušličku. Filip se vzbudil. „Nebyl to sen.“ Otevřel dlaň a zadíval se na mušličku. Ta se mu na dlani roztočila a nad mořem se vytvořil chodníček z mušlí. Filip nezaváhal a vydal se po něm. Za ním se chodníček propadal do bílých vln. Šel dlouho. V dálce uviděl obrovský skalnatý ostrov. Tam chodníček končil. Filip se přikrčil za skálu. Kolem něho se přehnali divocí modří koně. Byl v království Krále bouře. Danušku našel rychle podle záře, která se odrážela od jejích vlasů. Usmála se na něho a do dlaně mu vtiskla další mušličku.
„Pojď se mnou Danuško, utečeme, budeš moje nevěsta.“
Danuška zesmutněla. „Je to ostrov uprostřed moře, jak se odsud dostaneme?“
„Jen se neboj, s koňmi to umím. U nás doma nebyl kůň, který by mne neměl rád. A moje máma bude ráda, když si přivedu domů nevěstu. Vrátím se pro tebe Danuško.“
Filip se dal do práce. Zasadil hrstku obilných zrníček do země. Mušlička mu vyklouzla z kapsy. Nevěřil vlastním očím, obilí rostlo a ihned zrálo před očima. Obilné klasy pak usušil na slunci, zrní rozdrtil mezi dvěma kameny. Na ohništi upekl chlebovou placku. Její vůně se šířila kolem. Nozdry modrých koní tu vůni ucítily. Divokost koní zmizela. Filip s Danuškou nasedli do kočáru a ujížděli do chaloupky v horách.
Slunce svítilo a stromy nádherně kvetly a voněly. Modří koně je dovezli domů a proměnili se v bílé oblaka. Král bouře věděl, že proti lásce nic nezmůže. Danuška patří Filipovi.
Z chalupy vyběhla šťastná máma. „Můj Filip se vrátil a přivedl mi tu nejkrásnější a nejhodnější nevěstu.“
Svatba byla veselá a Danuška zářila štěstím. Štěstí si ji našlo a teď bylo všude kolem a nikdy už ji neopustí.