Královna polárních lišek

Daleko na severu, kde je jen sníh a led a v létě chudé travnaté pláně a půl roku noc a půl roku den, žily kdysi víly se svou královnou Salmou. Měly krásný ledový palác, který zářil jako obrovský diamant, a proháněly se po kraji na bílých sobech. Jednou se zatoulaly všechny k moři právě ve chvíli, kdy dobrý duch moře Anky Kiele se slunil na kře. Začaly se mu posmívat, že je ošklivý, že má hlavu a tělo jako starý tuleň, a pošetile žertovaly. I královna, která z nich byla nejmladší a také trochu nerozumná jako mladé děvče, se jednou zasmála jejich žertům. Hned však poprosila o prominutí, neboť dobře věděla, že Anky Kiele dává lidem i jim vše, co je nutné k přežití v chladné severské krajině. Ale duch moře se přesto velice rozhněval a řekl: "Všechny vás potrestám a proměním v bílé lišky, které budou od nynějška lidé lovit, až z vás nezbude ani jediná. A vaše duše přijdou ke mně. Jen královna si podrží po čas polárního dne svoji dívčí podobu, ale v době polární noci bude také liškou. Vysvobozeny budete teprve tehdy, najde-li se lovec, který mi dá to nejcennější, co má."
A stalo se, jak pravil. Královna Salma žila v ledovém paláci a stále méně jejích sester za ní přicházelo, neboť padly za kořist lovcům, kteří dříve bílé lišky uctívali, ale teď horlivě lovili. To trvalo velmi dlouho, až jednou do paláce nepřišla už žádná. Salma se čím dál víc trápila a řekla si: "Půjdu také ven a nechám se zabít, aby mé samotě a smutku byl konec". A to bylo právě na rozhraní polární noci a dne. V ten večer se ocitl v blízkosti paláce mladý lovec jménem Silgur. Královna vyběhla ven ve své liščí podobě, sedla si mu u nohou a smutně zanaříkala. Mládenec poznal, že to není obyčejná liška, nevzal na ni šíp, ale naopak ji začal hladit, jat záhadným kouzlem. A když se první paprsek vycházejícího slunce dotkl její kožešiny, změnila se liška v krásnou dívku. Jen její dlouhé husté vlasy byly teď sněhobílé jako liščí srst. Vyprávěla mladému lovci svůj příběh. Silgur pravil: "Velmi tě miluji a chci tě vysvobodit. Půjdeme spolu k duchu moře a já mu dám za tebe to nejcennější, svůj luk, šípy, síť a harpunu. Nic jiného nemám a bez těchto věcí bych zahynul."
Když přišli na břeh, duch moře se vynořil a na nabídku Silgura odpověděl: "To nejcennější, co máš, nejsou tvé zbraně, ale tvé mládí a síla. Chceš to vše obětovat za tuto dívku, která se pak stane tvou ženou?" A Silgur řekl: "Ano." Duch moře mávl ploutví, a místo mladého statného lovce tu stál starý shrbený muž. Anky Kiele se záhadně usmál a pravil: "Teď se vraťte domů."
Královna opatrně vedla svého muže nazpět k paláci. A čím blíže přicházeli, tím byla krajina jasnější, sníh mizel a slunce hřálo. Zdaleka slyšeli dívčí smích. Před palácem tančily vysvobozené víly a vítaly svou paní a jejího manžela. Ani jedna se neodvážila pohlédnout nevlídně na ošklivého starce. Královna pohladila svého muže po tmavé vrásčité tváři - a náhle tu stál Silgur opět jako hezký urostlý mládenec, oblečený do krásně vyšívaného kožešinového obleku, a vedle něho se objevilo spřežení bílých sobů s bohatě naloženými saněmi, které vezly svatební dary pro oba manžely od ducha moře.