Co si povídaly učebnice v aktovce

Nevím jak, ale najednou jsem se ocitla v aktovce mezi svými věcmi. Ani jsem se tak nedivila, ale najednou ty učebnice začaly mluvit. Schovala jsem se do kapsy a poslouchala: Moje učebnice a sešity se už chystaly ke klidnému spánku, ale před tím si musely popovídat a postěžovat.
Začal český jazyk „ Víte že Klára mě dneska po škole vůbec neotevřela? Už čekám až schytá od učitelky kázání a pětku jako „brno“. A ani úkol nenapsala! To bude zase zítra den“. „To ani nemluv, podívej se, jak mě tady pohodila, roh skrčený, škaredě jsem popsaný a ještě k tomu nemám ani obal!“ Stěžovala si vlastivěda. „Ale kamarádi, dneska jsem měl určitě horší den než vy!“ Vykřikla učebnice angličtiny. „Dneska se mnou uhodila spolužačku, bůhví co si vymyslí zítra“. „To máte špatný, to já jsem přežil den bez pohromy“, řekla matematika. I pouzdro přidalo svou kapku do mlýna. Přiznalo, že tužky a propisky nejsou z toho také moc potěšeny, jak na ně všichni tlačí, už plno jsem jich prý zničila. Dneska ta mokrá aktovka, no hrůza. „ Jo, je to tak“ vykřikly učebnice a sešity. „Ale my s tím nemůžeme nic dělat, musíme to vydržet.“ Postěžovaly si. Najednou mi něco zašimralo na nose a já jsem kýchla. Všechny věci v aktovce se za zvukem otočily a řekly: „ kdo se to tam skrývá? A já jsem se chtě nechtě musela ukázat. Školní potřeby mě okamžitě poznaly a začaly mi všechno vyčítat. Co si to dovoluji se takhle k nim chovat. Jenže než jsem stačila cokoliv říct, zazvonil budík. Já jsem zjistila, že se mi všechno jen zdálo.