Uloupená kost

Nad hradem Šternberk vykukovalo sluníčko, a malá westí slečna Denulka s celou člověčí rodinkou vyrazila na výlet. Na zemi leželo spadané listí a ona se proháněla jako o závod nahoru a dolů lesem. Zkrátka parádní listopadový den. Domů se vrátili až k večeru celí promrzlí. Denulka nekoukala napravo ani nalevo a zamířila rovnou do pelíšku. Mezi tím co jí pomalu rozmrzaly tlapky, zavřela oči a usnula.

Když oči znovu otevřela, byla kolem dokola hustá mlha. Neviděla ani na krok, zato vůně co se z mlhy linula, ta byla úžasná. Zarývala se Denulce hluboko do čumáčku, v uších jí zvonilo tisíc zvonečků a v puse se jí začaly sbíhat sliny. Jako omámená klopítala přes pařezy jen aby byla na té podivné hostině včas. "Klobásky, jitrničky, ovárky a šunčičky", notovala si zvesela. Jak vůně sílila, mlhy ubývalo. Po pár krocích už bylo dočista všechno vidět. Denulka se ocitla právě v tom lese, ve kterém byla dnes odpoledne na výletě. Pod nejvyším stromem stál krmelec až po střechu napěchovaný těmi nejvybranějšími lahůdkami. Klobásky, jitrničky, ovárek, šunčička, ale taky syrečky a paštičky a těch kostiček co tam bylo... Ale co to? Před krmelcem dřepěl obrovský hnědý zajíc s natrženým uchem a Denulce se škodolibě posmíval: "Pche, ty štěně jedno zakrslé. Jen si zkus přijít blíž, proženu tě, že na to v životě nezapomeneš. Denulka koukala trochu vyplašeně. Pak si dodala odvahy a zkusila štěknout. Z krku se jí ale vydralo něco co zněnlo jako uaauaaaa. Chtěla udělat krok vpřed ale nožičky, jakoby jí do země vrostly. Začínala si zoufat, když v tom zpoza křoví zazněla rána. Zajíc zastříhal ušima a pelášil pryč. Z houští se vynořil myslivec. Zklamaně koukal,  jak zajíc mizí hluboko v lese. Denulka se třásla strachem, ale vůně z krmelce ji přitahovala jako magnet. Alespoň jednu kostičku uloupit. "Teď nebo nikdy" řekla si odhodlaně a vyrazila. Jeden výskok, parakotoul, dopad na všechny čtyři a už držela v tlamičce tu největší kost. Teď rychle pryč, než si jí myslivec všimne. Ale ouha. Bum - jedna rána, druhá za ní třetí. Mislivec pálí jako o život. Denulka běžela až jí nožičky kmitaly. Čtvrtá rána byla tak ohlušující, že jí div bubínky neprasky.

Denulka sebou leknutím trhla a zjistila, že leží ve svém vyhřátém pelíšku a šílený myslivec je ten tam. "Uf, tak to byl jenom sen" oddechla si. Pak si vzpomněla na kostičku. Pelíšek převrátila vzhůru nohama, ale kostička nikde. "To ne, i kostička se mi jen zdála", vzdychla si smutně a přišourala se do kuchyně. Podívala se na svou misku a nevěřila vlastním očím. Ležela tam velikánská voňavá kost, přesně ta z Denulčina snu. A byla jenom její. Okamžitě se do ní pustila a nemohla přijít na to, kde že se tu kostička z jejího snu vzala.