O létajících příborech

Inu je tomu už dávno, mnoho generací před tím než lidé začali používat příbory ke konzumaci svých pokrmů. Žily mezi námi létající vidličky, nože a lžičky. Pro nás je to nepředstavitelné, ale v době o které vám budu vyprávět, to bylo běžné. Vůbec, svět byl jiný.
Létající příbory vypadaly podobně jako ty, se kterými dnes běžně jíme, pouze se od těch současných lišily tím, že každý z nich měl jeden pár krásných bílých křídel a místo toho, aby se od rána do večera válel v šuplíku, tak poletoval s ostatními po kovových loukách a sbíral kousky měděné rosy, které potom nosili všichni společně každičký večer lidem do města. Ti je zato na oplátku umyli a vyleštili, aby nezrezivěly. Příbory vždy pracovaly spolu. Každičké ráno utvořily skupinky a pak vyrazily na louku. V každé skupince byl jeden nůž, jedna lžička a jedna vidlička. Nože, ty podřezávaly kovové stonky, které se pak díky tomu naklonily, a mohl z nich stékat pyl do lžiček, které již byly připravené pod květy a jen čekaly, než se do těch nakloněných poupat zapíchnou vidličky, které právě onen pyl vymačkají. Byla to úžasná souhra těchto kovových stvoření. Pracovaly pilně, jako ty nejpilnější včelky. A odlesky, které na nich slunce vytvářelo, byly jako ta nejkrásnější záře, kterou si dovedete představit. Byla to pravá oslava božího stvoření. Tato nádhera se odehrávala každičký den, po mnoho a mnoho příborových generací. Až jednoho rána se přihodilo něco, co žádný příbor nečekal. Malý nožík Ferda si hrál se svou sestrou, lžičkou Miškou, na místě kam měly všechny příbory zakázaný vstup. Hrál si na prahu louky u řeky. K řece se nikdo z příborů neodvážil, bály se totiž vody. Věřily, že pokud se namočí, tak onemocní rzem a umřou. Avšak malé neposedné děti na varování dospělých nehleděly a hned, jakmile se dospělí dali do práce, děti se odebraly na místa, kam měly vstup zakázán. A jak už tomu bývá zvykem, zákon schválnosti se postaral o to, že se Ferda zamotal do svých ještě nemotorných křídel a spadl do řeky, která tekla hned za ním. „Pomóc, pomóc!“ Volala Miška na dospělé příbory. Ty hned přiběhly a za pomocí klacíků, které byly kousek od místa nehody, Ferdu vytáhly. Všichni už jej oplakávali. K lidem to bylo den cesty a za tak dlouhou dobu by už Ferda mohl dostat rez. Avšak stalo se něco, co nikdo nečekal. Protože byl krásný slunný den, Ferda velmi rychle uschnul a navíc zářil tak, jako by jej právě umyli lidé. Hned jakmile se vzbudil, byl čiperný a plný energie. Jeho maminka a tatínek se radovali. Ostatní si mysleli, že se stal zázrak a děkovali věčnému Kovovníkovi, který stvořil všechny příbory. Neuplynulo mnoho času a všichni pokračovali v práci jako obvykle. Jen starému medicinmanovi a zároveň náčelníkovi všech příborů noži to neustále vrtalo v hlavě. Byl z toho, co se stalo natolik znepokojen, až se nakonec sám odhodlal vstoupit do řeky. Namočil se až po špičku a potom vylezl na břeh. Měl strach a zároveň byl napjatý. Čekal, co se bude dít. Stejně, jako Ferda i on uschnul během pár minut a cítil se, jako by právě přišel vyleštěný od lidí. Zaradoval se a svolal všechny příbory k řece, aby jim oznámil, na co právě došel. „Mí drazí kamarádi, díky našemu Ferdovi, jsem dnes zjistil zásadní fakt. Již více k vlastnímu leštění nepotřebujeme lidi! Podívejte!“ Zvolal silným hlasem na dav, který stál před ním, a potom vstoupil do řeky. Všem kolem se jen zatajil dech. „Co to ten blázen vyvádí? Snad nechce pokoušet Kovovníka!“ Šeptali si všichni mezi sebou. Potom vyšel z vody a uschnul. Zářil mezi nimi jako ráno Ferda. Potom vzlétl k oblakům a radostně volal na okolí: „Jsem krásný a svobodný! Podívejte se! Již nemusíme více pracovat pro lidi!“
Všichni byli úžasem bez sebe, ale do vody se nikdo neodvážil. Až po chvíli stará vidlička Máňa udělala první krok a vystoupila z davu. Vešla do řeky a zase ven. Hned uschnula a zářila. Ostatní příbory si uvědomily, že se nejedná o zázrak. A hromadně se chodily koupat do řeky. Jakmile se okoupal i ten nejposlednější příbor, začala hromadná oslava. Příbory poletovaly, tancovaly a zpívaly. Za pár dní přestaly úplně pracovat pro lidi a vztahy mezi nimi se postupně přerušily. Celé dny se jen bavily, radovaly a lenošily. Žily si jako v ráji, poletovaly v oblacích a na kovové louky už ani nechodily. Tak to bylo každičký den po mnoho a mnoho dní. Počasí v té době bylo jiné než dnes. Léto bylo delší, zima zase tužší. Až jednoho dne se umyl nůž v řece a jako vždycky vylezl ven. Přicházela zima a slunce už tolik nesvítilo. Chudák nůž čekal u břehu, ale stále nemohl uschnout. Čekal venku tak dlouho, až nakonec dostal rez. Jakmile spatřil první pupínky, hned běžel za medicinmanem. Avšak když k němu přišel, zděsil se. Před domem medicinmana stál zástup opupínkovaných příborů. Všichni měli rez. Byli vystrašení a mezi nimi vládl zmatek. Křičeli jeden přes druhého. Po chvíli vyšel ven i sám medicinman. „Milí přátelé, to co se nám přihodilo, je strašné. Nemoc rezu je mezi námi. Ale zvládneme s ní bojovat. Dnes se vydám za čarodějem a poradím se s ním, jak nám mohu pomoci.“ Dopověděl a vzlétl směrem na jih k čarodějově jeskyni. Čaroděj byl prastarý, velký, kulatý kámen. Chodili se za ním radit jak lidé, tak duchové, ale i příbory. Prostě všichni obyvatelé tehdejšího světa. „S čím ti mohu pomoci, veliký medicinmane?“ Pravil čaroděj už v okamžiku, kdy medicinman přilétal k jeskyni.
„Vždyť ty to přeci víš čaroději.“
„Vím, chtěli jste lenošit, narušit přirozený koloběh života a práce. A teď za to ty a celý tvůj druh tvrdě platíte.“ Odvětil čaroděj
„Ano, je tomu tak, nevěděli jsme, že se na nás Kovovník rozhněvá.“
„Ále, kdepak Kovovník, příteli. Nastala zima, slunce již nesvítí tak, jako v létě. Proto tví druzi neschnou a mají rez. Musíte opět začít pracovat s lidmi a přestat se flákat. Jen tak se budete opět lesknout a budete zdraví. Toto je koloběh práce a života, kamaráde. Každý musí pracovat, protože zadarmo nikdo nic nedostane.“
„Děkuji ti, čaroději, ještě dnes se vydáme na kovové louky.“ Řekl medicinman a nevěda, co jej čeká, odletěl zpátky do vesnice. Tam předal svým druhům čarodějovo poselství a všichni se vydali směrem ke kovovým loukám. Avšak když přišli na místo, jim dříve známé, nemohli uvěřit vlastním očím. Na louce nebyla jediná kovověnka. To se nestalo po celé generace. Dav příborů tam nevěřícně stál a v beznaději si zoufal. Medicinman věděl, že se musí o své druhy postarat. Bylo mu jasné, že klíčem ke všemu je obnovení dobrých vztahů s lidmi. A tak se vydal přímo za starostou. Po chvíli strávené u něj, se vše dozvěděl. Když se přestaly příbory starat o své louky, skoupily je místní železárny. Vytrhaly veškeré kovověnky a rozmnožily je ve svých sklenících. Tam z nich teď měděnou rosu sbírají stroje. Příbory pro lidi již nejsou potřebné. Medicinman se snažil přemluvit starostu, aby pro příbory našel nějaké to uplatnění, ale ten ať se snažil sebevíc, na nic nepřišel. Medicinman byl smutný. Nemohl přece své druhy nechat zreznout. Kvůli pomoci obešel každičký dům ve městě. Nikdo mu nepomohl. Lidé se zachovali stejně, jako tehdy příbory, když zjistily, že lidi nepotřebují. Vykašlali se na ně. Zoufalý medicinman se tedy vydal opět k čarodějovi, který na něj již čekal. „Zdravím tě příteli, tak co lidé?“ Zeptal se čaroděj
„Nepotřebují nás.“ Odvětil medicinman
„A co jsi čekal? Zachovali se k vám stejně, jako vy k nim, když oni potřebovali měděnou rosu a vám se nechtělo pracovat.“
„Co teď budeme dělat?“ Zeptal se medicinman
„Musíte pracovat s lidmi.“
„Ale vždyť ti nás nechtějí.“
„Nechtějí vás takové, jací jste teď. Musíte se změnit. Jste ochotní se změnit? Jste ochotni přijmout jakoukoliv změnu, která je následkem vašeho špatného rozhodnutí? A jsi schopen ty rozhodnout za svůj lid?
Medicinman váhal a po chvilce se zeptal, co tím vlastně čaroděj myslí.
„Udělali jste zlé rozhodnutí. Přestali jste pracovat a tím jste narušili rovnováhu práce ve světě. A ačkoliv jsi ovlivnil své druhy ty, rozhodli jste se všichni společně. Nyní je nutné za toto špatné rozhodnutí zaplatit. Ztratíte svou svobodu anebo zreznete.“ Řekl čaroděj, pak nastalo chvíli ticho
„Budiž tedy.“ Rozhodnul medicinman. V tu chvíli z louky zmizely všechny příbory. Ztratily svá velká křídla i schopnost mluvit. Během jednoho okamžiku se objevily v příbornících všech rodin ve městě. Lidé věděli, že slouží k přípravě a konzumaci jídla, ačkoliv je k tomu nikdy dříve nepoužívaly. Od toho dne příbory opět pracují s lidmi a ti se o ně starají, aby nezrezly. Stal se zázrak, který opět nastolil rovnováhu práce ve světě.