Uzlík a Mazlík

Byly jednou dva malé polštářky, ten větší se jmenoval uzlík a menší, to byl mazlík. Bydlely v pěkném modrém kočárku a vozily se v něm s malým miminkem. Byly spokojené, když miminko spinkalo, ale úplně nejlepší bylo, když maminka přišla a smála se na miminko nebo mu něco povídala. To pak miminko mávalo ručičkama, jeho nožičky dupaly, jakoby už chtěly běhat a Uzlík s Mazlíkem se mohly pěkně vrtět a pošťuchovat, do toho se kočárek začal pohupovat, zkrátka bylo veselo. Jednou takhle zase miminko spinkalo a cucalo si přitom paleček. Najednou se z ničeho nic probudilo a rozhlíželo se, kde je maminka, ale ona nikde! Co to? Než by řekl švec, miminko se rozplakalo a plakalo a plakalo….
„Uzlíku,“ povídá Mazlík, „taky jsi nějak mokrý?“
„No, to jsem! Ale snad čůrá do plínek, né?“
„Ty hloupý, to jsou přeci slzičky!“
„Ty by mi tak nevadily, ale nemůžeme ho nechat, aby se dlouho trápilo, že?“ opáčil Uzlík.
Oba polštářky vyskočily z kočárku a rozběhly se hledat pomoc. Tu šel kolem beránek, co se pásl na vedlejší louce. „Copak se vám stalo?“ ptá se jich.
„Miminko nám pláče, zkus ho rozveselit!“
Beránek nakoukl do kočárku a miminko na něj udiveně vykulilo očka. Beránek slušně pozdravil: „Béééé“. Miminko se leklo a dalo se do ještě usedavějšího pláče.
„Utíkej, beránku, honem pryč!“ volaly na něj svorně Uzlík s Mazlíkem.
Za chvíli se objevil sousedovic dobrman. „Co je to tu za rámus?“ povídá.
„Pomoz nám rozveselit miminko“, prosily polštářky.
„I to já umím“, řekl pes a nad kočárkem se rozesmál: „Haf, haf, haf!“
Chudák miminko se zase polekalo.
„Ach, co si počneme?“ naříkaly oba polštářky.
Tu slyší nad sebou tichý hlas: „Copak, copak?“
Podívají se nahoru a hle, z mráčku vykouklo na ně sluníčko.
„Ale, sluníčko, však vidíš, nevíme si už rady.“
„Počkejte, já se poradím u Nebeské brány, jak mohu pomoci, za chvíli se vrátím.“ šeptlo sluníčko. A skutečně, netrvalo dlouho a bylo zpátky, odstrčilo mráček a podívalo se opatrně do kočárku. Miminko pocítilo teploučké pohlazení a vzhlédlo zvědavě nahoru. Sluníčko se na něj smálo, jak nelépe umělo. Na rozloučenou ještě zavolalo: „Sláva, miminko už nepláče, dokonce si dalo do pusinky paleček a podívej, Mazlíku, už zase pěkně spinká!“
Vtom přišla maminka, zvedla polštářky a podivila se: „To je zajímavé, miminko spokojeně spinká, nic zvláštního se neděje a polštářky jsou z kočárku venku.“ Oprášila je hezky a dala je zpátky do kočárku. Ty se rychle přitulily k miminku a taky pomaloučku usínaly. Zvlášť, když se kočárek začal příjemně pohupovat, houpy houp, houpy houp, houpy houp………