Kotě

Když se řekne „kočka“, Ivetku napadnou ostré drápky a taky, jak je kočka rozkošná. Markétku napadne lezení po stromech a chození po zídce. Už jednou málem spadla. Maminku napadne čtyřnohé zvíře. Řeknu-li: „Kočka,“ napadne mě pes. Ne proto, že by mě chtěl kousnout. Jen krátká básnička o pejskovi mě napadne:

Na zahradě štěkal pes,

slyšela ho celá ves:

„Vesničanky, kdežeste?

Kluci čekaj ve městě!“

Že to není fér? Nemyslím si to. Vznikla básnička. Nápad se ozval jako pes, který nabádal holky z vesnice.

Ale kdepak, koček se nebojím, tématu se nevyhýbám. Napsal jsem vám vlastním drápkem o našem kotěti:

„Kočka je jediné zvíře, které člověk neurazil,“ napsal jeden slavný francouzský básník. Ovšem to neviděl naše kotě na francouzském okně. Je pravdou, že kočka umí zůstat sama sebou. Dobře o sobě ví jaká je. Nic ji nerozhází. Zůstává svá. Možná proto má dobrou stabilitu. Umí si sama poradit. Kdybyste ji naučili psát, jistě by byla dobrou spisovatelkou. To ale neplatí o rozmazlených kočkách.

Máme doma kotě. Je protěžované. Líbí se mu náš kanárek. Hodně se před ním předvádí. Nenechá kanára v klidu. Po nás taky skáče, škrábe nás a kouše. Asi z něj bude kočka. Není venkovní typ. Doma lenoší nebo si dělá, co chce. Když chce, skáče výkruty a salta. Rádo by bylo pořád doma. Na stromy moc neleze. Raději šplhá po novém francouzském okně. Celé ho poškrábalo. Dostalo co proto. Kotě taky dostalo, co proto. Nepomohlo to. Je neposlušné. „Francouzská okna, stejně jako básníci, nemají lehký život!“ nadávám jako špaček. Děda řve jako tur. Děti se opičí jako opice. Truhlář štěká jako Alík - na kočky je pes. Plži mlží, jenom máma je pořád kočka. Večer nám bude škrábat záda.