VII. - Klaun Kostička

 

Příštího rána byly děti zvědavé, co paní učitelka, jestli přemýšlí, nebo je veselá. Sotva prohodily obvyklé: „Dobrý den, paní učitelko,“ pozorně si ji prohlížely. Paní učitelka však dnes neodpovídala jako jindy: „Ahoj Davídku, Klárko, Leničko, Jiříku, Adámku, Eliško,“ a tak dál. Paní učitelka seděla u stolku, před hromadou kostek a cosi skládala. Kroutila při tom hlavou, škrábala se ve vlasech, mnula si bradu, třela nos, ale dětí jako by si vůbec nevšímala.

 

Marka, když přišel do třídy, nezajímalo, co paní učitelka staví. Marek se polekal, jestli to nejsou kostky z klauna Kostičky, jestli ho paní učitelka nerozsypala a nestaví z něj teď jakousi hloupost. Třeba domeček pro panenky. Rozběhl se ke skříňce, je-li Kostička na svém místě – a nebyl tam!

 

„Co to děláte, paní učitelko?“ vyzvídala Pavlínka.

„Něco zkouším,“ prohodila paní učitelka.

„Já vám pomůžu,“ přisedla si Pavlínka. Jenže paní učitelka náhle kostky rukou shodila, takže se rozházely. „Nejde to,“ zavrtěla hlavou.

„To je škoda,“ namítla Pavlínka.

„Není,“ vrtěla paní učitelka hlavou. „Já jsem ráda,“ usmívala se spokojeně.

 

Marek by se u skříňky byl málem rozbrečel. Paní učitelka staví z kostek a Kostička je pryč, to přece může znamenat jen jedno – rozbila ho! A oni přišli o nového kamaráda, se kterým toho mohli prožít ještě tolik zajímavého. Ani se důkladně neseznámili, jen tak málo, tak strašně málo, trápil se Marek a v krku se mu usadil knedlík, takže nemohl ani promluvit a byl by jistě začal plakat, kdyby se uvnitř, kdesi vzadu neozvalo: „Tady jsem.“

Kostička vylézal zpoza jedné krabice a usmíval se. „Schoval jsem se radši, abych ji nedráždil,“ hlásil Markovi. „Ona tady čmuchala. Chtěla se mi podívat na zoubek. Ale já žádný zoubky nemám, tak ona asi myslela na kostičku. Tak jsem se radši schoval. Přece se nenechám rozebrat, to bych byl blázen. Ona je trošku popleta, viď?“ šklebil se klaun, a Marek měl, samozřejmě, také radost.

 

Když přišla od stolku paní učitelky Pavlínka, byla už poslední. Všechny děti stály kolem skříňky a byly domluvené, že půjdou za ovečkami, za kterými nemohli jít včera, jak si přála Klárka. Klaun souhlasil, děti byly zvědavé, stačilo jen vyrazit – kdyby nepřišla Pavlínka, ať vezmou paní učitelku s sebou.

„Tak jo!“ souhlasil Kubík.

„To né,“ protestovala Klárka.

„A proč?“ ptal se Kája. Nebylo ovšem jasné, jestli se ptá, proč ano, nebo proč ne. A nejspíš to nevěděl ani sám Kája.

Lenička Fojtíková nevěděla, jestli má souhlasit, aby na ně paní učitelka mohla dávat pozor, nebo jestli má říct, že si to nepřeje, aby mohla na ostatní dávat pozor ona sama. Možná bych to zvládla, myslela si. Jistá si ale nebyla.

„Já nechci, aby šla s náma,“ kroutila hlavou Klárka, neboť měla strach, že by si pak nemohli ovečky ani pohladit.

„Proč ne, vždyť je hodná,“ zastávala se paní učitelky Lenička Fojtíková. Ovšem když se ozval Davídek, že by paní učitelku chtěl, aby s ní mohl jít za ruku, tak mu odpověděla, že když se bojí, tak ať zůstane s paní učitelkou ve třídě. Janička říkala, že by se to paní učitelce určitě líbilo, Markovi bylo zase jasné, že by se paní učitelka určitě zlobila, že chodí sami ven, a tak se tam dohadovali čím dál hlasitěji, až si toho paní učitelka musela všimnout.

 

„Nemáte tam pro mě zase nějaký překvapení?“ vstávala od stolku. „Já jsem to zkoušela a nejde to, takže už na žádný takový živý kostkový Klauny nevěřím. Prostě nejsou. Paní ředitelka taky říkala, že to je nesmysl, tak je to jasný,“ promlouvala, veselá, že už se kvůli podivnému klaunovi nemusí trápit.

„Máme!“ vykřikl Kubík, že pro ni mají překvapení.

„Nemáme!“ opravil ho Adámek.

„Já se z vás snad zblázním,“ zasmála se paní učitelka. „Tak co?“ čekala, co řeknou.

Jenže děti nevěděly, co mají paní učitelce říct. A tu se ze skříňky ozval klaun Kostička tím svým hlasem, který sice každý nemůže slyšet, ale každý mu rozumí.

„Jestli byste s náma nechtěla se podívat na ovečky,“ volal. „Já myslím, že je to blbost, že jste ještě taková popleta zmatená a musíte si nejdřív zvyknout, že jsou na světě i věci, který nejsou věci, a stejně jsou, i když tomu s paní ředitelkou nevěříte. Třeba já, nebo chechtaví sloni, co mají místo uší křídla a místo chobotů chobotnice.,“ vykládal, zatímco paní učitelka si mžouravě prohlížela děti. Neslyšela, co říká, ale rozuměla tomu.

„Tak co?“ zopakovala, když klaun domluvil. Jako by nic neslyšela. Jenže o tom musela přemýšlet a vrtalo jí hlavou, proč myslí právě na tohle. Opět se začala škrábat na hlavě a mnout si bradu a čelo a nos, jak z toho byla popletená. „Tak dobře, hezky, pěkně,“ snažila se něco říct. „Tak já teď ještě zkusím něco udělat,“ obracela se zpátky ke stolku s kostkami. „A vy buďte hezky pěkně v klidu, po obědě půjdeme na zahrádku,“ usmála se na děti. „A někdy se podíváte na statek, na ovečky, ale s paní učitelkou Cinkovou, protože já mám na ty jejich chlupy hroznou alergii, já bych tam s váma nemohla,“ zavrtěla hlavou a odcházela ke stolku, aby si tam ještě jednou ověřila, že z dřevěných kostek živého klauna určitě nejde postavit. „Proč na statek? Jak mě to napadlo?“ mumlala cestou tiše, jen tak pro sebe. „Máte rádi ovečky?“ obrátila se na dětí. A když přikývly, že mají a že budou hezky pěkně hodní, uklidnila se. Asi jim tak dobře rozumím, říkala si. Ale nebyla si tím vůbec jistá.

 

„Ty už nechceš s paní učitelkou kamarádit?“ obrátila se Pavlínka venku na klauna. To už ve třídě byla paní učitelka sama a děti tam byly jen jako, jen tak, jak si je paní učitelka představovala a jaké je chtěla mít – hodné, poslušné a tiché. Tak tiché, jako by tam vůbec nebyly. Však také byly venku, aby měla paní učitelka klid – a aby se mohly podívat na ovečky a pohladit si je.

„Já s ní kamarádím,“ řekl klaun Kostička. „Jenom ona to zatím neví,“ zasmál se. „Ale myslím, že na to brzy přijde. Až pochopí, že nemusí všemu rozumět,“ dodal vesele.

Mezitím se Eliška přitočila nenápadně k Pavlínce a zeptala se jí, jen tiše, jako vždycky, jestli by chtěla být její kamarádka.

„To budu ráda!“ zvolala Pavlínka, protože měla vážně radost, ale pak už si ty dvě jen tiše špitaly, takže jim nebylo dobře rozumět, a bylo slyšet Kubíka, který si vzpomněl na chcechtavého slona a ptal se klauna Kostičky, jestli doopravdy existuje.

„Jasně,“ přikývl klaun. „Teď už jo, když jsem si ho vymyslel.“

„Když sis ho vymyslel, tak neexistuje,“ vrtěla hlavou Janička.

„Určitě jo,“ nedal se klaun. „Akorát ještě nevím, jak přesně vypadá.“

„To teda neexistuje, když je vymyšlenej,“ přidala se k Pavlínce Lenička Fojtíková.

„Proč?“ divil se Kája. Nebylo ovšem jasné, jestli se ptá, proč nemůže existovat, když je vymyšlený, nebo proč by nemohl existovat, i jako vymyšlený. Ani on nejspíš neměl úplně jasno, na co se ptá.

„Já myslím, že je, když je vymyšlenej,“ souhlasila s klaunem Klárka.

„Možná je růžovej, viď,“ napadlo Elišku.

„Možná,“ přikývl klaun, jenže Lenička Fojtíková hned vyprskla, že není, a Klárka jí řekla, že tomu nerozumí, tak ať je zticha, a Lenička Fojtíková vztekle namítala, že když je něco vymyšlený, tak to není, a Klárka už celá rozčilená tvrdila, že když to je vymyšlený, tak to je, a mračily se na sebe a v očích se jim zle blýskalo.

„Tak se nehádejte,“ uklidňovala je Eliška.

„To nemá cenu,“ přidala se Pavlínka.

„Já se nehádám,“ čertila se Lenička Fojtíková.

„To se teda hádáš,“ prskala Klárka.

„Ale ty mě provokuješ!“ vykřikla Lenička Fojtíková.

„Nene, ty!“ strčila do ní Klárka prstem.

„Počkejte,“ vstoupil klaun Kostička mezi ně. „Já se chci taky hádat. Jak se to dělá? Naučíte mě to některá?“

Holčičky zaváhaly. Najednou se jim nabídla příležitost se předvést, ukázat, že něco dovedou, a dokonce učit klauna Kostičku, což bylo velmi lákavé, takže obě hned zapomněly, že se hádá ta druhá.

„Já,“ zvedla ruku Lenička Fojtíková.

„Já!“ ozvala se hned i Klárka a popošla blíž ke klaunovi.

„A umíte to?“ ujišťoval se klaun.

„To je jednoduchý,“ mávla Lenička Fojtíková rukou.

„A baví vás to?“ zeptal se klaun.

„Někdy,“ znejistěla Lenička Fojtíková.

„Moc ne,“ couvala Klárka zpátky.

„Tak proč to děláte?“ divil se klaun.

Obě holčičky by pojednou nejraději řekly, že to nedělají, že to ti druzí se hádají, jenže jim bylo hloupé tvrdit jednou to, potom něco jiného a pak zase to první, tak raději mlčely. A zlobily se na Kostičku, že je takhle podvedl, aby před ostatními vypadaly hloupě. Tak strašně hloupě se cítily, že by nejraději zmizely pod zem, aby je nikdo neviděl.

„Dělejte to jako já,“ zamrkal na ně klaun Kostička lišácky. „Já se nemusím hádat, protože mám vždycky pravdu.“

„Nemáš!“ vyhrkl Adámek.

„Nemám?“ zaváhal klaun. „Vždycky ne, to máš asi pravdu,“ přitakal přemýšlivě. „Ale mně to vůbec nevadí,“ znovu se smál, až se mu kostičky protáčely.

„Mně taky ne,“ špitla Klárka.

„Ani mně,“ ozvala se Lenička Fojtíková. A už se na klauna Kostičku nezlobila, když on se na ni také nezlobí. A rozhodla se, že to zkusí, nehádat se a nevztekat, když nemá pravdu. I když to bude těžké, to věděla.

 

Ovečky žily na velké louce kousek od hřiště, oplocené, s přístřeškem a cestou k domu, k bývalému statku, kde bydleli Urbanovi, kterým ovečky patřily. Měli jich pět – a jednu úplně malinkou, jehňátko, na které se Klárka nejvíc těšila.

Louka byla obehnaná dřevěnou ohradou, u které se zastavili. Ale ne všichni. Jiřík s Adámkem hned prolézali přes spodní trámek ohrady, aby se dostali blíž.

„Dovnitř nesmíte!“ snažila se je Klárka zastavit.

„Já si ho pohladím,“ opáčil Jiřík, skočil dovnitř a už se hnal ke zvířatům. Adámek pospíchal za ním, že se na nich jenom sveze.

„Ten beran je nabere, on je divokej,“ obrátila se Klárka na klauna Kostičku.

„Kluci,“ řekl klaun jen tak nahlas, aby ho slyšely děti kolem, ale ti dva kluci ho slyšet nemohli. „Vždycky se nejdřív zeptejte, než někam vlezete, aby se vám něco nestalo.“

„Oni tě slyší?“ divila se Lenička Žabková.

„Ne,“ zavrtěl klaun hlavou. „Ale měli se zeptat. Já bych jim řekl, že je to strašně nebezpečný.“

„Třeba se s tebou nechtěli hádat,“ napadlo Jiříka.

„Já jsem taky nechtěl,“ pokrčil klaun rameny.

„Tak co budeme dělat?“ ptal se Davídek polekaně.

„Klucíííí, hned zpááátkýý, ale rychlééé,“ volala za nimi Janička, jak nejhlasitěji. dovedla Její křik ale nezastavil kluky, nýbrž vyrušil berana, který se přestal pást, zvedl hlavu a pohlédl na děti za ohradou. Přitom však očima zavadil i o kluky uvnitř, kteří právě dobíhali k ovci s jehňátkem. A tu beran zbystřil, zatřepal ušima, zafrkal a sklonil hlavu, jako by se chystal vyrazit proti nim.

„Ten beran je strašně zlej!“ vyhrkla ustrašeně Klárka.

„Proč tam lezli?“ kroutil hlavou malý Kája.

„Udělej něco, rychle, prosím,“ prosila klauna Kostičku Eliška, opřená o Pavlínku, a říkala to docela nahlas.

„Tak já to zkusím,“ řekl on, podlezl ohradu a zvolna kráčel tam, kde byli kluci.

 

Beran, to je vůdce stáda a jeho ochránce. Když vidí nebezpečí, vyrazí proti němu a nekouká, co to je. On jde bojovat, i kdyby proti němu stál tank nebo medvěd. A stejně se vrhne i proti dvěma malým klukům. On se nezdržuje a nepřemýšlí, jestli jsou pro ovečku nebo pro jehňátka nebezpeční, on rovnou útočí. Kdyby se ke klukům dostal, byl by je snad rozdupal. Ale může je Kostička zachránit? Uvidí ho vůbec beran? A co se stane, když ho neuvidí???

Beran zafuněl ještě jednou a prohrábl nohou, až odlétla tráva. Chystal vyrazit do boje, ale kluci o něm zatím nevěděli a klaun Kostička byl ještě daleko. A byl to klaun z dětských kostiček; takový, kterého dospělí nevidí. Je beran spíš jako dítě a uvidí ho? Nebo je spíš jako pan zmrzlinář, který z klauna Kostičky neviděl ani ty kostky?

„Utíkejte, rychle,“ volaly děti, ale Jiřík s Adámkem hladili jehňátko a neslyšeli je.

A beran se už rozběhl.

 

Zdálo se, že mu stačí chvilka a kluci..? Hrůza představit. Beran funěl a dupal, takže si ho konečně museli všimnout. Postavili se a koukali, co se děje, proč na ně běží, ale po pravdě by nestačili ani uhnout, ani nic vymyslet by nestihli, kdyby k nim beran doběhl. Jenže do nich nenarazil a nerozmetal je do trávy, přestože byl už tak blízko. Proč? Protože klaun Kostička náhle vyskočil do vzduchu a dopadl beranovi přímo na hlavu. Beran prudce zabrzdil, jen kousek od kluků, kteří se konečně vzpamatovali a hned se obrátili a pelášili k plotu, zpátky, ven z ohrady, kde to bylo, jak už zjistili, tak nebezpečné.

Ale měli to ještě daleko.

A beran se nevzdával. Neviděl sice, jelikož se ho klaun Kostička držel za rohy a ležel natažený přes jeho oči, ovšem vyváděl, skákal a dupal tak, že se otřásala země – a Kostička mohl kdykoli spadnout, jak to s ním házelo. Beran, jak neviděl, protože s dřevěnými kostkami na očích nemůže vidět nikdo, ani děti, ani paní učitelka a neviděl by ani zmrzlinář, tedy zaslepený beran pobíhal sem tam, v jednu chvíli se k prchajícím klukům už blížil, a kdyby udělal ještě pár kroků stejným směrem, byl by do nich narazil, jenže znovu prudce zastavil a vyskočil zase jinam, takže kluci stihli včas doběhnout a přeskočit plot.

„Klídek, hlavně se nezblázni,“ šeptal klaun Kostička beranovi do jeho chlupatých uší. „Radši přestaň blbnout, nebo si zlomíš nohu, a to hrozně bolí,“ snažil se ho brzdit. Marně, beran ho neslyšel, ale nejen to, beran mu ani nerozuměl, protože berani lidské řeči prostě nerozumí. Kostička na to ale v tom zmatku docela zapomněl a dál berana přemlouval, ať se uklidní: „Skáčeš jako šašek. A kdo je tady šašek? Já! A skáču? Neskáču. Tak už přestaň, nebo se rozsypu na kostičky a budete o mě zakopávat. To bys chtěl?!“

„Já jsem se strašně bála,“ slyšeli zatím Jiřík s Adámkem od Leničky Fojtíkové, která se opravdu strachem celá klepala. A nebyla sama. Všichni byli bledí a vystrašení, nejen kluci.

„Ale co je s Kostičkou?“ vzpomněl si Davídek, že klaun zůstal v ohradě. Právě, když se ozvalo podivné cvakání a klepání dřeva o dřevo, až se vyděsili. Byl to klaun Kostička, ale ne, beran ho nerozprášil do trávy, to on sám z něj seskočil a bleskurychle proklouzl pod ohrazením, aby na něj beran nemohl.

Beran strnul a rozhlížel se, kdo to byl, kdo mu zakryl výhled, a také, kam se podělo nebezpečí, které předtím chtěl zahnat. Neviděl však jedno ani druhé. A protože to byl jen obyčejný beran, dlouho nad tím nehloubal a jen si odfrkl, zatřásl ušima, prohrábl kopytem a vrátil se zpátky tam, odkud před chvílí vyběhl, aby se znovu pustil do spásání trávy. Klidně, jako by se vůbec nic nestalo.

 

Ono se vážně nic nestalo – ale mohlo se stát. „Kdyby mě ten beran shodil, rozdupal by nás všechny tři,“ řekl klaun Kostička klukům.

„Já jsem se bál,“ přiznal Adámek, a Jiřík také přikývl, že měl hrozný strach.

„To už je pozdě, když vám beran dupe před nosem,“ škaredil se na ně klaun. „Bát se musíte, dokud je beran v ohradě a vy venku.“

Víc jim ale povědět nestačil, neboť se právě blížil pan Urban, co tam prý dělají, kdo je tam pustil a ať odtud vypadnou. Děti se raději hned poslušně braly k odchodu, protože se ho bály skoro stejně, jako divokého berana. Klaun Kostička se ovšem nebál ani berana, ani pana Urbana. „Máte krásný ovečky, víte, ale my se jich bojíme,“ rozpovídal se a pobíhal přitom mezi dětmi, skoro jako by tančil, a děti sledovaly, co na to pan Urban, který přestal nadávat a zamyšleně koukal do ohrady. „Vy je máte rád, viďte,“ pokračoval Kostička. „Ty ovečky vás mají taky rády, to se hned pozná. Ale zblízka, se to pozná mnohem líp. Nešlo by to, když jste tak šikovnej? Že jste šikovnej, to se hned pozná.“

Pan Urban se podíval na děti – a koukal úplně jinak, než při příchodu. Dokonce, ale není to jisté, jako by zastříhal ušima, podobně, jako beran, jen vlídně, přívětivě.

„Líbí se vám naše ovečky?“ usmál se. Děti samozřejmě přikývly, že ano, a on se zeptal, jestli by si je chtěly pohladit, ale nepočkal ani na odpověď, rovnou lezl přes ohradu: „Jenom zavřu berana, počkejte,“ spěchal, a když byl beran uvázaný, vzal děti do ohrady k ovečkám, aby si je mohly pohladit, dokonce na tu hodnější někoho i posadil, kdo chtěl, a smál se, že to nesmějí nikomu povědět, a nabízel, že jim ukáže i další zvířata, co mají, slepice, prasátka, husy, králíky, krávu, tři kočky. „A nemáte chechtavýho slona?“ vzpomněl si znovu Kubík. „Co?“ tvářil se pan Urban překvapeně. „S křídlama. Co má místo chobotu chobotnici,“ vysvětlovaly děti, ale pan Urban nevěděl, že takový slon existuje, a myslel si, že si dělají legraci, tak jen mávl rukou, a Lenička Fojtíková volala na Klárku: „Tak vidíš, že není,“ ale Klárka nic takového neviděla a řekla, že je, a Lenička Fojtíková by se už byla začala hádat, ale pak řekla jen, že tady není, a Klárka přiznala, že to je pravda, a obě se začaly smát, i ostatní děti se tomu smály a pan Urban se divil, čemu se smějí, a když pak děti odcházely, stál u ohrady a díval se za nimi a mával jim, dokud se neztratily za keři živého plotu, co kolem něho vedla cesta zpátky do školky.

„Chechtavej slon s křídlama místo uší a chobotnicí místo chobotu,“ říkal si pak tiše, sám pro sebe. „To je hezký, to se musím zeptat chlapů v hospodě, jestli věděli, že něco takovýho existuje,“ kroutil se smíchem hlavou.