Kačenka a kouzelná flétnička

Kačenka je malá holčička, která půjde po prázdninách poprvé do školy. Už se moc těší, až se naučí číst, psát a počítat. Teď jsou tu ale prázdniny a Kačenka se jako každý rok chystá za dědečkem na chalupu. Má to tam ráda. Dědeček bydlí v malé vesničce na jihu Čech, kde bývají léta opravdu teplá a krásná. Sluníčko od rána do večera vydatně hřeje a větřík fouká jen tak, aby to bylo příjemné. Jen je škoda, že dědeček nemá žádné zvířátko. To by byla paráda, kdyby si Kačenka mohla hrát třeba s velkým pejskem, jako má Péťa od sousedů, nebo alespoň s kočičkou, jako mají v hospodě U Kočky. Dědeček ale nemá nic než sklep plný pavouků.
Maminka s tatínkem nikdy nezůstávali u dědečka s Kačenkou. Museli chodit do práce, a tak zůstávala Kačenka s dědečkem celé léto sama. To jí ale nevadilo. S dědečkem byla velká legrace. Dokonce mu směla pomáhat vařit, sekat zahradu nebo sbírat třešně. Jediné, co tu Kačence chybělo, byli kamarádi. Děti z okolí byly už velké a s Kačenkou si nechtěli hrát. To se ale změnilo, když Kačenka potkala myšku Hryzalku. Vezměme to však hezky od začátku.
Jednou, když dědeček poslal Kačenku do sklepa pro brambory, aby si je mohli uvařit k obědu, uslyšela Kačenka tiché pískání. Rozhlédla se po místnosti a spatřila za sebou malou myšku, která před ní poskakovala a celou si ji prohlížela. Kačenka se lekla, jaktěživa neviděla živou myš. „Neboj se, Kačenko, nic ti neudělám,“ zapištěla myška. „Jen bych si s tebou chtěla hrát.“ Kačenka nemohla uvěřit vlastním očím. „Ty mluvíš?“ podivila se. „Myšky přece nemluví, to jenom lidi,“ dodala s údivem a pořád na myšku zírala. Trochu se jí bála. „Všechny mluvíme, ale jenom hodné a šikovné děti nás mohou slyšet,“ odpověděla jí myška. „Nechceš si se mnou hrát?“ zaprosila. „Musím odnést dědečkovi brambory na oběd,“ řekla Kačenka a už pádila ke dveřím. Musela si to ještě rozmyslet.
Po obědě si šel dědeček lehnout. Dělával to tak vždycky. Kačenka mu jako vždy slíbila, že nebude chodit nikam daleko, aby se neztratila a aby se jí něco nestalo. Na chvíli se zavřela do pokojíčku, který pro ni dědeček připravil, a vyndala si hadrovou panenku Áju, kterou měla moc ráda a kterou nosila všude s sebou. Chvíli si s Ájou hrála, ale pořád musela myslet na malou myšku, která se jim usídlila ve sklepě. Vzala Áju do podpaží a zašeptala: „Pojď, Ájo, přece se nebudeme bát malé myšky. Třeba s ní bude legrace.“ Zavřela dveře do pokoje, zkontrolovala dědečka a už si to pádila po schodech dolů do sklepa. Myška už na ni čekala. Bylo vidět, jakou má radost, že Kačenku vidí. Kačenka se posadila k pytli s bramborami a chvíli se na myšku jen dívala. Myška také nic neříkala. „Jak se jmenuješ?“ ozvala se po chvíli Kačenka. „A jak víš, jak se jmenuji já?“ dodala rychle. „Slyšela jsem dědečka, jak na tebe volá, když jsi otevírala v poledne dveře. A jmenuji se Hryzalka. Těší mě,“ odpověděla a podala Kačence tlapku na seznámení. Kačenka se trochu polekala, ale hned se zase uklidnila a řekla: „Také mě těší. Tohle je Ája, moje nejlepší kamarádka.“ Hryzalka se zaradovala. Konečně našla nějaké kamarády. „Ty jsi tu úplně sama?“ zeptala se Kačenka a rozhlížela se po sklepě, jestli někde neuvidí nějaké další myšky. „Ano,“ odpověděla smutně Hryzalka. „Bylo nás tu víc, ale všichni odešli. Prý za lepším. Tvůj dědeček tu totiž skladuje jenom brambory a oni chtěli i sýr,“ posmutněla. Byla tu sama už dlouho a po společnosti se jí moc stýskalo. Teď tu ale byla Kačenka a Hryzalka doufala, že se z nich stanou veliké kamarádky. „To je mi líto,“ odpověděla tiše Kačenka a opravdu jí bylo Hryzalky líto. Věděla totiž, jaké to je, nemít žádné kamarády. A proto i ona byla ráda, že se s Hryzalkou seznámily.
Povídaly si dlouho, Hryzalka znala spoustu veselých i neveselých příhod, které se tu za celý rok udály, a všechno Kačence vypověděla. Jak sousedovic Péťa spadl ze stromu a natrhly si kalhoty a jak mu maminka pak hubovala. Nebo jak Adélka z hospody snědla celou čokoládu, až ji z toho chuděru bolelo bříško a musela k panu doktorovi. Kačence se myška líbila a rozhodla se, že za ní bude chodit každý den. Myška jí za to slíbila na druhý den překvapení.
Kačenka ani nemohla dospat, tak moc se na myščino překvapení těšila. Hned po snídani se vydala do sklepa za Hryzalkou. Ta už tam na ni čekala. Kačenka se znovu posadila k pytli s bramborami a čekala, co se bude dít. Myška si zatím odběhla a za malou chviličku už se vracela, ocásek omotaný kolem větývky s výčnělkem na straně. „Tady máš, Kačenko,“ řekla podávajíc jí kousek dřívka. „Větývka? A co s ní?“ zeptala se zklamaně Kačenka, která čekala nějaké lepší překvapení. „Jen si ji lépe prohlédni,“ zašveholila myška. Kačenka se na větvičku lépe podívala a zjistila, že je dutá. „A co s tím?“ zeptala se myšky, protože stále nechápala, k čemu jí taková dutá větvička bude. „Je to kouzelná větvička flétnička, když na ní zapískáš, budeš také tak malinká jako já. A budeme spolu moci podnikat nejrůznější dobrodružství,“ zaradovala se Hryzalka. „To je báječné,“ zaradovala se také Kačenka a pískla. V tu ránu se s ní zatřásl celý svět a najednou byla stejně malinká jako Hryzalka. Pak zapískala znova, svět se zase zatřásl a Kačenka byla veliká. „To je skvělé, Hryzalko, budeme si spolu moci hrát.“ Kačenka měla takovou radost, až se zajíkala.
„Kačenko, Kačenko, kde jsi?“ volal na ni dědeček. Už ji hledal. Kačenka si zastrčila flétničku do kapsy šatiček a vyběhla po schodech nahoru. Ještě než za sebou zavřela dveře, zavolala na myšku: „Hryzalko, Hryzalko, já zítra zase přijdu a půjdeme si hrát, ano?!“ Byla šťastná. Konečně měla u dědečka kamarádku. A vypadalo to, že s ní stráví krásné prázdniny a spoustu dobrodružství.