Víly II.

Druhého dne jsem byla na mýtině již od časného rána. Posadila jsem se v trávě a čekala na své nové přítelkyně. Objevily se v mžiku. Velké oči na mě zíraly stejně zvědavě jako předešlého dne.

„Jste tak krásné, povězte mi, kde jste se tu vzali?“ ptala jsem se zvědavě.

Promluvila opět ta červená, ohnivá víla. Počali mi vyprávět o nebi a hvězdách. Že prý dříve žili všechny tam nahoře. Lebedili si na obláčcích, hráli si mezi hvězdami a pozorovali lidský svět z té veliké výšky.
Tam na obloze to není uspořádané jenom tak. Od nás ze země, se možná může zdát, že hvězdy jsou rozsety bez ladu a skladu, ale tak tomu ve skutečnosti není. Každá z nich má své pevné místo, na které ji pečlivě přišpendlila Hvězdná víla. Kouzelnice se zlatou ozdobou na hlavě. Nosí s sebou pytel plný hvězd, a pokaždé, když se někomu vyplní jeho tajné přání, přidá na nebe jednu novou. A když si někdo něco začne opravdu hodně přát, některá z nich zase spadne. Existují ale také zvláštní hvězdy, které mají svá pevná místa na nebi, takové, co nikdy nepadají. Visí tam pevně uspořádané do obrázků, kterým se říká souhvězdí. Tyto hvězdy září jasněji než ostatní, a když byste je spojili čarami, vznikne obrázek, po kterém jsou souhvězdí pojmenovaná.

A právě tato souhvězdí, měly naše víly na starost. Každá se starala o tři takové obrázky. Dohromady jich bylo na obloze dvanáct. Červená víla, ohnivá, bděla nad Beranem, Lvem a Střelcem. Zelená víla, paní země, měla na starost Býka, Pannu a Kozoroha. Bílá víla, která vládne vzduchu, dohlížela na Blížence, Váhy a vodnáře. A modrá, vodní víla, si hýčkala Raka, Štíra a Ryby.

Víly by tam nahoře zřejmě v poklidu žily dodnes, kdyby se tenkrát nestalo to hrozné neštěstí. Bylo to takhle k večeru. Všechna souhvězdí se již pomalu rozzařovala na nebi. Hvězdný prach byl zameten, všechny nové hvězdy na svých místech, staré naopak už, už pomalu spadnout. Když v tom se najednou zvedl obrovský vítr. Zafučel a přehnal se přes hvězdnou oblohu několikrát tam a zpět. Všechen třpytivý prach se vířil ve vzduchu a napadal nebohým vílám do očí. Než se to všechno přehnalo, a střípky prachu se zase usadily, neviděly víly nic. Po chvíli však mohly otevřít oči, a co spatřily je tak polekalo, že je zase rychle zavíraly. Nebe bylo jako vymetené, po žádné hvězdě ani památky.

„Zachovejte klid,“ zvolala Hvězdná víla, „mám dostatek nových hvězd, když mi pomůžete, do rána je zase celé nebe poseto zářivými tečkami.“ Ostatní víly byly ale k neutěšení. Plakaly a plakaly. Stalo se totiž něco hrozného. Na nebi nebyla ani jejich souhvězdí, a takové hvězdy, Hvězdná víla neměla. Na souhvězdí je totiž třeba zvláštních a jedinečných hvězdiček.

„Nedá se nic dělat, budete se muset vydat dolů, do lidského světa a hvězdy ze svých souhvězdí najít.“ Pravila hvězdná víla a šla si po své práci.
Čtyři duhové slečny propadly panice. Co si mají počít? Jak se mají na zem dostat a kde hledat svá souhvězdí? Věru, nebylo jim do skoku. Ale jednou měly souhvězdí na starost a to se nesmělo nechat jenom tak. Museli se tedy vydat na cestu. V tu chvíli ještě ani netušily, jaká dobrodružství je čekají…. dokončila své vypravování červená víla.

V úžasu jsem na ni hleděla a už jsem se chtěla vyptávat, jak že si ve svém počínání vedly, zda je již našly a pokud ano, proč ještě zůstávají na zemi? Ale než jsem stihla otevřít pusu, bílá víla povídá: „Je již pozdě, utíkej domů, ať o tebe nemají rodiče starost, přijď zase zítra, jestli chceš.“ Beze všeho jsem souhlasila a popřála vílám dobrou noc.