Víly III.

Celou noc, jsem se na posteli převalovala, nemohla jsem spát, neustále jsem myslela na víly. Až konečně přišlo ráno a sluníčko, mě pošimralo na nose. Při pohledu z okna bylo jasné, že přichází krásný letní den.

Oblékla jsem si své nejoblíbenější šaty, ty červené, s velkými bílými puntíky a seběhla dolů za maminkou. Na stole již stála snídaně. Než jsem ji stihla sníst, maminka mi zapletla dva culíky a ozdobila je červenou mašlí.

„Smím jít ven?“ ptám se a odpověď již tuším.

„Jistě Bětko, ale nechoď dál než na mýtinu.“

Rozesmála jsem se, protože už teď jsem je jasné, že nikam dál, ani jít nechci.

Celá zadýchaná stojím na palouku, ale ať jsem se rozhlížela sebe víc, víly nikde. Hemžilo se to tu překrásnými motýly a zpěv ptáků se rozléhal z každého koutu. A hele, támhle na mě dokonce pokukuje srnka. Posadila jsem se tedy do trávy a čekala. Chvíle čekání mi krátilo pozorován pestrobarevných květů a ujídání lesních jahod.
Až konečně slyším: „Dobré ráno Bětko.“

„Dobré ráno vám přeji, odkud se vracíte?“

„Byli jsme sbírat zbytky noci, na kouzelný prášek, který nás vezme zpět domů na oblohu.“

V očích se mi objevily slzy, nechtěla jsem tak brzy ztratit své nové přítelkyně.

„Neplač, Bětko, ještě nenadešel náš čas, nemáme vše potřebné k návratu.

Slzy vystřídal úsměv a já už nemohla dočkat, až víly začnou vyprávět své příběhy, jak mi včera slíbily. 

Cesta z oblohy na zem nebyla pro víly nakonec tolik složitá. Nejdříve se nechaly unášet v náruči větru a vánku, který je pohodlně usadil na měkká plující oblaka. Po nich přeskakovaly stále níž a níž a přibližovaly se tak svému cíli. Z toho nejnižšího obláčku pak stačilo slétnout na zem. Ano, víly měly křídla a uměly létat, ale ve chvíli, kdy se dotkly nožkami země, byla tato schopnost ztracena.

Moje přítelkyně byly ohromené obrovitostí a rozlehlostí světa. Z oblohy se zdála naše zemička malá a kulatá, že by ji člověk mohl obejít za jediný den. Ale najednou tu stály, ztracené v té velikosti a nevěděly kudy se dát.

„Rozdělíme se a každá půjde prozkoumat jednu stranu.“ napadlo modrou vílu a již se zahledla směrem k nedalekému rybníčku, který ji magicky přitahoval. Byla to víla mladičká, nezkušená, nejradši by stále jen tak plula po proudu.

„V žádném případě!“ prohlásila víla červená, až jí zapraskalo v očích. Byla z nich nejprotřelejší, ale také se snadno rozčílila.

„Já bych zůstala zde na místě a počkala, zda nám vánek nepošeptá nějakou moudrou radu.“ povídá bílá víla a nastavuje tvář lehkému větříku, který jí čechral vlasy.

„Snes se zpět na zem, sestřičko.“ vložila se do hovoru zelená víla a klidně pokývala hlavou. Tato víla byla moudrá a rozvážná, vše si radši několikrát promyslela, protože dobře věděla, kam vedou unáhlená rozhodnutí.
„Nikdo nikam nepůjde sám, to bychom se také už nemusely setkat. A ani zde nemůžeme zůstat, kam bychom složily hlavu?“

Měla pravdu, a tak se počali rozhlížet, kde že se to vlastně ocitly. Na dohled byl modrý rybníček, kterým byla tolik přitahována vodní víla. Na druhé straně, kam až dohlédly, se rozkládal hluboký les. Za zády se jim klubala malá stavení, lidská obydlí, jak moudře poznamenala bílá víla. Dalším směrem se klikatila cestička. Tudy půjdeme, rozhodly se nakonec společně. Každá si vzala svůj raneček, do kterých si ve spěchu sbalily něco málo věcí, a vydaly se po pěšině. Cesta to byla dlouhá a úmorná, zvlášť pro nožky, které nebyly přivyklé chůzi do takové dálky. Pěšina vedla do lesíka, ve kterém, jak již jistě tušíte, našly mýtinu tak kouzelnou, že si rázem připadaly jako doma.

Došly sem právě ve chvíli, kdy sluníčko bylo na samém vršku oblohy a pálilo přímo na jejich hlavy. Schovaly se tedy na chvilku do chladného stínu stromů, kde si oddaly zaslouženému odpočinku. Jen co se trochu osvěžily, pustily se do výstavby jejich nového obydlí. Nebyla to snadná práce, samy by na to jistě nestačily. Ale právě, když myslely, že jsou se silami v koncích, všimli si jejich přítomnosti obyvatelé lesa a palouku. Když viděli víly v nesnázích, na nic nečekali a pustili se do díla.

Ptáčci v zobáčcích nosili stébla trávy a větvičky. Pavouk ze své sítě upředl krásnou a pevnou střechu. Broučci se postarali o podlahu, berušky ze svých spíží donesly kapky rosy do oken. Mravenci se pustili do židlí, stolů a postýlek. Jistá šikovná pavoučice upředla z té nejjemnější pavučiny polštáře a peřiny. Netrvalo dlouho a víly měly nejen nový domov, ale také spoustu přátel. Ten první den na zemi usínaly spánkem klidným, beze snů, unaveny cestou i prací. Zároveň však s úsměvem na tvářích, šťastné ze všech událostí uplynulého dne.