Ukradený sníh

Blížil se čas Vánoc. Období, ke kterému neodmyslitelně patří zasněžená pole, vločky, studící jako led, když člověku padnou přímo za krk. Koulování a stavění sněhuláků. Osmnáctiletý Jakub se stejně jako spousta jeho vrstevníků vydal na zkušenou do světa. Rodnou hroudu opustil už v létě a na své cestě už potkal mnoho dobrých lidí a poznal mnoho nových zážitků. Neměl u sebe kalendář, nepotřeboval hlídat dny a čas, protože nikam nepospíchal. Tušil ale, že se blíží čas, kdy si jako malý kluk na Štědrý večer pochutnával s rodiči na výtečném kaprovi se salátem a pak dostal i malé překvapení, byť jeho rodiče vždy měli hluboko do kapsy.
Čím víc procházel neznámou krajinou, přišlo mu zvláštní, že nikde nejsou ani stopy po zbytcích sněhové nadílky. Zima bez ní přece není zima! Zvláštní kraj, pomyslel si Jakub, když se mu na obzoru rozprostíralo osídlení, nad kterým čněly jako matka a otec dvě zámecké věže.
Když procházel městem, znovu mu přišlo divné, že na žádném ze stavení nevidí ani stopy vánočních ozdob. Vybavoval si, jak krásné Vánoce pro něj vždy připravovali jeho rodiče. Napadlo ho, že je možná v kraji, kde lidé Vánoce slaví jiným způsobem, nebo v jiný čas.
Na ulici Jakub zastavil jednu ze stařenek, která ho míjela. „Matičko, co je prosím vás dnes za den?“ optal se zdvořile.
„Je 23. prosince, mladíku,“ odvětila mu.
„Odpusťte, že se tak hloupě ptám, ale proč v celém městě nevidím ani památku po vánoční výzdobě? Vždyť už zítra je Štědrý den.“
„Ty asi nejsi zdejší, že? Tady Vánoce nikdo neslaví už léta,“ zakroutila hlavou stařenka.
„Proč ne?“ nedalo mu.
„Chlapče, je to už hodně let, co náš kraj zasáhla kletba čaroděje Sněhomora. Král mu nechtěl dát za ženu svoji dceru, a tak se mu pomstil, když na jeho království uvrhl kletbu. Do města už nikdy nedopadne jediná sněhová vločka, a sníh je přece to, co dělá Vánoce Vánocemi. Od té doby je neslavíme, ztratily pro nás a hlavně naše děti kouzlo,“ vysvětlovala mu stařenka.
Jakuba smutný osud království zaujal. Bylo mu líto zklamaných dětí a přemýšlel, jak by jim mohl pomoct. „A kde toho Sněhomora najdu?“ zajímal se dál.
„Chlapče, nezahrávej si s ním. Prý je tuze nebezpečný. Poradila bych ti, ať se vrátíš stejnou cestou, kterou jsi přišel. Pokud ale chceš vědět víc, zajdi na zámek,“ řekla stařenka a pokračovala v chůzi.
Ukradené kouzlo Vánoc, tak to tedy je. Jakub neváhal a hned se vydal směrem ke dvěma věžím, které spatřil už z dálky. Zámek byl honosný, se spoustou služebnictva, ale úsměvy na tvářích aby člověk pohledal. Jakub začínal chápat, že Vánoce nejsou ve zdejším kraji svátky radosti.
Nechal se ohlásit u samotného krále. Starý muž jej přijal. „Co tě za mnou přivádí, mladíku?“ začal řeč král.
„Viděl jsem na ulicích smutné tváře dětí. Došlo mi, že už zítra je Štědrý den. A také jsem široko daleko nespatřil ani jedinou sněhovou vločku. A pak jsem slyšel něco o čaroději Sněhomorovi,“ odvětil Jakub.
„Ach tak. Jak se jmenuješ, mladíku?“
„Jakub.“
„Jakube, vítej. Co jsi slyšel, je bohužel pravda. Náš kraj je pod kletbou Sněhomora. Odmítl jsem mu dát za ženu svoji dceru. Je příliš krutý a já nedopustím, aby vedle něj byla nešťastná. Támhle to je ona,“ ukázal král na jeden z obrazů na stěně.
Jakub si obraz se zájmem prohlížel. Princezna se mu tuze líbila. Vypadala velmi mladě, měla krásné vlnité blonďaté vlasy a zelené oči. Byla opravdu jako obrázek, snad ani ne skutečná.
„Jak se jmenuje?“ ptal se Jakub.
„Dal jsem jí jméno Rozárka,“ odvětil král.
„Jak se dostanu k Sněhomorovi?“
„Synu, na to už se mě ptala spousta statných mládenců a urozených princů. Všichni ale skončili stejně. Ti šťastnější utekli ještě před setkáním se Sněhomorem, ti odvážnější, které nakonec stihl jeho hněv, už nejsou mezi námi. Říká se, že stačí jediný dotyk s ním a člověk se promění v ledovou sochu. Sídlí v ledovém hradu, ale tomu místu se každý vyhýbá obloukem.“
„Je možné mu nějak sebrat jeho kouzlo?“ zajímal se dál Jakub.
„Zatím to nikdo nedokázal, ale můj praotec tvrdil, že existuje jediný způsob, jak ho zničit. Musí ho ozářit svit slunečního paprsku. Ale to je nemožné, protože z hradu nikdy nevychází.“
Jakub ještě netušil, jak by mohl na záhadného a ukrutného Sněhomora vyzrát, ale jedno věděl jistě – oči nemohl odtrhnout od obrazu princezny Rozárky. Toužil po ní, toužil dětem vrátit smích na tvář.
„Pane králi, dovolte mi, abych se za Sněhomorem vydal.“
„Neblázni, synu, ledových soch už je v hradu víc než dost. Jak ho vůbec chceš zničit?“
„Ještě nevím, ale věřím, že něco vymyslím.“
„Bůh s tebou, pokud do hradu vstoupíš.“
„Věřte mi, pane králi.“
Král pouze nadzdvihl obočí. S vidinou bílých Vánoc už se pomalu loučil, ale přesto mu Jakubovo odhodlání vlévalo do žil naději.
Jakub odcházel ze zámku a usilovně přemýšlel nad tím, jak Sněhomora převézt. Musel jej nějak vylákat z hradu, jenže jak? Zároveň si prohlížel útroby zámku. Byl krásný, o takovém přepychu se mu jako malému ani nesnilo. Doma se všichni tlačili v malé chaloupce, ale stejně jim bylo dobře. Tady viděl honosnou výzdobu, ze dřeva vyřezávaný nábytek, spoustu obrazů. Když procházel kolem stěny lemované zrcadly, dostal konečně nápad, kterým by mohl na Sněhomora vyzrát.
Bez velkých rozpaků se vydal směrem k ledovému hradu. Vždyť Štědrý den je už zítra a nechtěl, aby děti musely na další Vánoce čekat další rok. Slunce svítilo na prosinec nezvyklou silou, ale přesně to Jakubovi v jeho plánu vyhovovalo.
Blížil se k hradu. Byl skutečně ledový, držet při sobě musel nadpřirozenou silou, protože slunce zářilo a za normálních okolností by jej za pár chvil rozpustilo. Určitě jsou to Sněhomorovy čáry, pomyslel si Jakub. Čím víc se blížil k ledové stavbě, cítil její chlad.
Jakmile dorazil k hlavní bráně, na chvíli se zastavil a promyslel si znova svůj plán. Sebral odvahu a několikrát zabouchal s klepadlem. Brána se po chvíli rozevřela a Jakub vstoupil. Všude bylo děsivé přítmí, mráz ho štípal do konečků prstů a s každým dalším krokem potkával zledovatělé sochy princů, které zasáhl Sněhomorův hněv.
Když došel na konec chodby, byly před ním ještě jedny dveře. Jakub je pomalu otevřel a za nimi se mu zjevil o dvě hlavy vyšší obr, oblečený v kožešině, s ledovou tváří. Prsty na rukách připomínaly rampouchy. Byl to Sněhomor.
„Co tu pohledáváš, cizinče?“ pravil silným hlasem Sněhomor.
„Přicházím v míru, pane, zaujal mě váš hrad. Venku je na prosinec strašné teplo, tak jsem si řekl, že se trochu ochladím,“ odpověděl.
„Dávej si pozor, mladíku, abys nedopadl jak ti, které jsi cestou potkal,“ cítil Sněhomor od Jakuba nějakou nekalost.
„Máte zde opravdu velkou zimu, pane, zřejmě už raději půjdu. Mohl byste mě prosím doprovodit k východu? Asi jsem zapomněl cestu zpátky.“
„Dobrá, cizinče.“
Sněhomor otevřel dveře a pokynul Jakubovi, aby šel chodbou zpět. Zabouchl a šel za ním. Cestou opět míjeli ledové sochy. Jakub dostal strach, už si nebyl jistý, že jeho plán vyjde. Možná za několik vteřin bude jen další zledovatělý člověk v řadě.
„Támhle je brána,“ ukázal Sněhomor svým rampouchovým prstem několik metrů před sebe a zůstal stát.
„Děkuji, pane, spánembohem,“ loučil se Jakub.
Šel k bráně. Když vzal za kliku, vrata prudce otevřel. Dovnitř najednou začal pronikat silný paprsek denního slunce. To kvůli velkému zrcadlu, které Jakub ještě před svým vstupem nastražil před bránu. Mířil přímo na Sněhomora, který zůstal stát jako zkamenělý. Parsek ho pálil a za několik vteřin se jeho ledová postava roztříštila na milion kousků všude kolem. Jakub Sněhomora zničil.
Vzápětí začala Jakubovi kapat na hlavu. Vyběhl z hradu ven. Kouzlo pominulo a obří ledové sídlo se pod tíhou tepla začalo roztékat. Trvalo jen několik minut, než se hrůzný ledový hrad proměnil ve velkou louži vody.
Jakub se vrátil do města. Ráno ho z tvrdého spánku vytrhl hlasitý dětský smích a jásot. Podíval se z okna hostince, kde přes noc zůstal, a viděl, jak je celá krajina pod sněhem a lidé si užívají nadílku, která jim byla tolik let zapovězená. Byl Štědrý den.
O Jakubově návratu už se dozvěděl i král, který hned ráno přijel se svým kočárem před hostinec a navštívil zachránce kouzla Vánoc.
„Udatný Jakube, prokázal jsi velkou statečnost. Nevím, jak jsi Sněhomora zničil, ale patří ti můj nekonečný dík,“ pronesl král.
„Maličkost, pane králi. Ukázalo se, že Sněhomor není zase tak chytrý,“ usmál se Jakub.
„Jak se ti odvděčím?“
„Víte, teď když je kraj zbavený vánoční kletby, začíná se mi v něm moc líbit. A ještě víc se mi líbí vaše dcera Rozárka.“
„Máš ji mít. Nikdo lepší na ni stejně nečeká.“
Rozárka byla pro Jakuba nejkrásnější vánoční dárek. Když ji konečně spatřil na vlastní oči, byla ještě nádhernější než na obraze. A svatba? Ta byla ještě na Boží hod vánoční…