Kačenka a hajný

Ten den bylo venku moc hezky. I když dědeček říkal, že to vypadá na bouřku, venku bylo krásné teplo a Kačenka se nijak nestrachovala té tmavě šedé oblohy nad hlavou. „Půjdu si hrát do lesa, dědečku. Třeba přinesu nějaké houby a uděláme si k večeři smaženici, co říkáš?“ zašvitořila Kačenka. Vlastně na odpověď ani nečekala, spíš jen tak dědečkovi oznámila, že se chystá ven. „Vem si pláštěnku, ty holko ztřeštěná! A hybaj domů, jakmile se rozprší,“ volal za ní dědeček, ale Kačenka už byla tatam. „Dneska to bude žůžo, Hryzalko. Vymyslela jsem pro nás zábavnou hru,“ radovala se Kačenka, sotva popadajíc dechu, jak utíkala. „Kačenko zpomal, dělá se mi špatně,“ zaúpěla Hryzalka, která se až teď zmohla na slovo. Kačenka se zastavila a podívala se na ní. Byla bílá jako křída a evidentně jí opravdu nebylo dobře. „Běžela jsem moc rychle, viď?!“ prohlásila Kačenka smutně, ale nebyla to otázka. „Tak víš co, lehni si tady a já ti zatím připravím postýlku.“ Položila Hryzalku do trávy a sama odběhla hlouběji do lesa. Za chvíli už se vracela s rukama plnýma mechu. Položila ho vedle Hryzalky a hrdě prohlásila: „Tak… a z tohohle mechu ti postavím příbytek, o jakém se ti ani nesnilo.“ Oči jí zářily radostí. Našla malou útěchu v tom, že může alespoň nějak odpomoci Hryzalce od jejího trápení. Za pomoci mechu a pár malých klacíků, které posbírala okolo, postavila pro Hryzalku hotový lesní palác. Měl dvě ložnice, obývací pokoj i kuchyň. Jen koupelnu bohužel ne, ale tu nebudou potřebovat, umyjí se vždycky doma. Spát tady nebudou, to ne, to by se dědeček moc zlobil a taky by se o Kačenku bál. Budou tu jen odpočívat, když se jim zrovna nebude chtít si hrát. „Tak, tady si lehni, Hryzalko,“ poručila jemně Kačenka. Ještě ve své původní velikosti dostrkala Hryzalku do ložnice, pak zapískala na svou kouzelnou píšťalku a zničehonic byla tak malinká jako Hryzalka. Vběhla do domečku, zavřela za sebou dveře vyrobené z kusu kůry a uvelebila se do mechu vedle Hryzalky. Za chvíli už obě spokojeně spaly. DUP, DUP, DUP… Kačenku probudilo až hlasité dupání někde v okolí jejich nového domečku. Rychle vzbudila Hryzalku, vyběhly z domečku a v tu chvíli ho uviděli. Myslivec velký jako hora si to štrádoval rovnou k jejich domečku a najednou … KŘÁP … šlápl přímo do něj a domeček zničil. Kačenka se rozplakala. O kousek dál stál myslivcův posed. Vylezl na něj a začal pozorovat vysokou zvěř v okolí. Kačenka se rozhodla pomstít. Hryzalku, které ještě pořád nebylo dobře, nechala na místě odpočívat a sama se vydala k posedu. Cestou nemyslela na nic jiného, než jak se myslivci pomstít. Došla potichu k posedu, sedla si vedle dřevěného žebříku, chvíli přemýšlela a pak ji navštívil ten nápad. Shodí hajnému ten žebřík a on tam bude muset zůstat bůh ví jak dlouho, než někdo půjde kolem a zachrání ho. Odběhla tedy kousek dál, schovala se za nedaleké křoví a zapískala na píšťalku. Už byla zase veliká a měla dost síly na to, aby žebřík shodila. A jak si usmyslela, tak také udělala. Hajný sice chtěl zakročit, protože si Kačenky všiml, ale už to nestihl. Žebřík už ležel na zemi a Kačenka se jen nahlas smála utíkajíc zpátky za Hryzalkou. Hryzalka se velmi zlobila, když jí Kačenka pověděla, jak pomstila jejich domeček. „Kačenko, Kačenko,“ kroutila nevěřícně hlavou. „To se přeci nedělá! Ten hajný to jistě neudělal schválně. Teď jdi a vrať ten žebřík zase na své místo!“ Kačenka si myslela, že se bude Hryzalka smát s ní, že jí to bude připadat taky tak veselé. Poznala ale, že se Hryzalka opravdu zlobí, a tak vstala a vydala se zpátky k posedu. Cesta jí trvala dvakrát tak dlouho. Bála se, aby na ni nešel hajný žalovat dědečkovi, a tak se loudala, jak nejvíc mohla. K posedu ale přeci jen došla. Hajný seděl na kraji a v klidu čekal, až půjde někdo okolo. Na Kačenku se ani nepodíval, i když musel vědět, že přichází. Kačenka se na něj taky nepodívala, zamířila rovnou ke spadlému žebříku. Dolů ho dostala celkem snadno, stačilo do něj jen strčit, ale nahoru se jí ho dostat nepodařilo. Tak moc byl těžký. Chtě nechtě, musela někoho požádat o pomoc. „Vydržte chvilku prosím, já dojdu pro svého dědečka, sama to neunesu,“ hlesla, sotva že ji myslivec slyšel, a už utíkala směrem k dědečkově chalupě. Do dveří vrazila jako splašená, očima provrtávala podlahu a kroutila si sukni. „Ale, ale...“ řekl dědeček. „Že tys něco vyvedla?“ Kačenka se zarděla ještě víc, tváře teď měla jako rajská jablíčka. „Dědečku, já bych od tebe potřebovala pomoc...“ pronesla, oči stále sklopené. „No, tak povídej,“ vyzval ji dědeček mírně. Kačenka mu vše vypověděla, jak jí hajný rozšlápl domeček a jak se mu pomstila shozením žebříku. „I ty jedna, to se dělá?“ pohrozil dědeček Kačence prstem. Pod vousy se ale smál. Věděl že hajný je veselý a hodný chlapík, že to Kačence určitě odpustí a ještě se tomu zasměje. Nehodlal však Kačence její situaci nijak ulehčovat. „No nic, tak pojď, půjdeme napravit, co jsi napáchala,“ řekl dědeček a něžně pohladil Kačenku po hlavě. Kačence se ulevilo, poznala, že dědeček se nezlobí. Vyrazila ze dveří a vedla dědečka k posedu. Už zdálky viděl dědeček hajného, jak kouká do dalekohledu a pozoruje, jestli mu někdo v lese nepytlačí. Když přišli k posedu, prohlásil: „Ahoj Fando, jak se tam nahoře máš?“ Nepotlačoval při tom smích. „Ále, docela dobře, jen mi tu nějaká malá žába shodila žebřík a já se nemůžu dostat dolů. Asi jí budu muset dát co proto, až se odsud dostanu. Vidím to na takových pětadvacet na holou,“ pronesl a mrkl přitom na dědečka. Oba se dobře bavili, ale Kačenka teď byla úplně bílá strachy. Společně s dědečkem zvedla žebřík, nechala hajného slézt a čekala na svůj trest. „Tak to byla tvoje žába? Tak co s ní provedeme?“ Hajný se tvářil naoko přísně. Zvedl ruku, přiblížil ji ke Kačenčinu obličeji, a když už si myslela, že dostane jednu výchovnou, přejel jí prstem po nose a pronesl: „Ty jsi ale žába, viď?!“ a začal se hurónsky smát. Kačenka se taky rozesmála. Ulevilo se jí, že nedostane pětadvacet. „Pročpak jsi mi vlastně shodila ten žebřík?“ zeptal se pobaveně hajný. „Protože jste mi v lese rozbil můj domeček z mechu,“ špitla Kačenka. „Ahaa, tak to je ovšem jiná, to potom chápu,“ uznale pokýval hlavou. „Ale já jsem se vám neměla mstít, mě to moc mrzí a omlouvám se,“ pronesla pevným hlasem Kačenka. „Mně je také moc líto, že jsem ti rozbil domeček. Pomůžu ti postavit nový, jestli chceš,“ nabídl se. Kačenka jen zavrtěla hlavou. Nechtěla, protože Hryzalku už držela v náručí, bylo jí dobře a žádný ozdravný pobyt už nepotřebovala.