Pohádka o hrnci a pokličce

 

Z kuchyně se line přenádherná vůně dobrého jídla. Kdy už můžu ochutnat? Mám ukrutný hlad! …. Ale pozor, horký hrnec může být nebezpečný a děti by na něj neměly samy sahat. Mohou nanejvýš z povzdáli pozorovat bublání a rachocení.

 

Co vlastně o hrnci a pokličce víme?

 

Hrnec je jedna z nejdůležitějších věcí v lidském životě. Byl vynalezen tak dávno, že ani není jisté kdy a kde přesně. Bez něj bychom nemohli jíst zdravé dobroty a nezdravé párky. Hrnec je velmi pyšný na svou dlouhou historii a stálou práci. Ví, že téměř každý den se jeho břicho naplní, zahřeje a zavaří, vyprázdní a umyje. Jen poklička nezbedná ho občas zlobí. Při vaření se jí chce poskakovat a naklánět se. Z hrnce pak vytéká ven jídlo a připaluje se na horkém vařiči. Občas kuchařce cákne až na zástěru.

 

Hrnec se zlobí a syčí:

“Slez a nebo drž, pokličko

nehopsej a necvakej

páru mi ven nepouštěj

 

Vařím čerstvé vajíčko

ke snídani bude dobré

lžička do skořápky klovne"

 

 

 Poklička nezbedně rachotí a má radost z klepání, které se rozléhá kuchyní. Vařící voda se mění na unikající páru a její síla vytváří pro pokličku něco jako trampolínu. V zimě se pára sráží na oknech kuchyně a na jejich zamlženém povrchu se pak dá krásně malovat prstem.

 

Hrnec by nejraději poskočil také, ale má plné těžké horké břicho. Chtěl by pokličku chytit za uši a přitáhnout co nejpevněji. Proč jen není hrncem tlakovým! Měl by pokličku připoutanou a utěsněnou a  páru by zadržel uvnitř. A jak rychle všechno uvaří!  

 

Hrnec brblá “Pěkně bych vajíčko párou stlačil a krásně by změklo”

 

 Lžička, která ležela vedle vařiče, už brblání hrnce nevydržela a povídá: “Hrnečku, hrnečku, kdo kdy viděl vařit vajíčko v tlakovém hrnci? Vždyť by mu praskla skořápka a nebo by bylo děsně natvrdo! Buď rád, že můžeš upustit páru, jak je třeba a nikomu to nevadí.“ 

 

Pokličku brblání mrzelo, ale zas poskočila a povídá: „Když budu pořádně lomozit, určitě příjde paní kuchařka a otočí kolečkem na vařiči. Teplota klesne a pára mě přestane nadhazovat. Hrnečku, já přece za nic nemůžu.”

 

A opravdu, za chvilku přiběhla maminka a řekla si nahlas: “Málem bych zapomněla, že vařím. Dobře, že jsi na mě pokličko zaklepala."

 

Po těch slovech bylo ráno pro všechny hned příjemnější.  A vlastně, proč ještě před chvílí bylo v kuchyni takové dusno?