Pohádka o mlékovce, cukřence a konvičce

V kuchyni, v horní prosklené skříňce, seděly vedle sebe tři bílé porcelánové přítelkyně. Každá byla jinak velká. Zdobily je barevné květy a drobounké kousky zlata. Vyhlížely do kuchyně náramně důležitě a nic jim neušlo.  Největší byla konvička na kávu, s velkým elegantně zakrouceným ouškem, špičatým zobáčkem a krásnou pokličkou. Mlékovka a cukřenka byly mnohem menší než konvička, podobně zdobené.

Spolu zahálely už několik měsíců a nikdo si na ně nevzpomněl. Dlouhou chvíli si krátily povídáním a vzájemným pošťuchováním.

„Podívejte se na nůž! Už se zase válí mastný na kuchyňské desce“, říká mlékovka s odporem.

 „My se takové špíny nemusíme bát. Jsme určeny pouze k čisté a hezké práci“, uklidňuje konvička.

„Ano máme velké štěstí“, říká mlékovka.

Cukřenka byla tichá, neposlouchala je a ve svém břiše přepočítávala hnědé kostky třtinového cukru. Běžte se podívat, zdali také vaše cukřenka říká tuhle básničku:

„Sladké kostky v sobě mám

na bílém stole tančívám.

Se lžičkou si povídám,

hrníček, ten dobře znám

do myčky s ním chodívám! „

„Konvičko, nezdá se ti ta cukřenka nějaká zamyšlená?“ brebentila dále mlékovka.

„Vůbec si s námi dnes nepovídá“, zamyslela se konvička a pokračovala : „Určitě zas počítá svoje kostky cukru a o nás si myslí, že neumíme do pěti napočítat“.

„Myslí si, že jsme hloupé!?“ zapištěla mlékovka.

„Nevím to jistě, ale připadá mi docela nafoukaná a přehlíží nás, nemyslíš?“ nadzvedla namíchle pokličku konvička.  

„Cukřenka je hloupá, protože nemůže vědět, jaké to je, mít plné břicho horké kávy a mléka“ shodly se obě. Společně si zanotovaly:

„Teplé pití v sobě máme

na tácku se vyjímáme.

Jsme ozdobou na každém stole,

umíme být v jednom kole.

Dej si kávu anebo čaj,

písničku si k tomu hraj.“

Konvička se rozhodla celou věc dát do pořádku a promluvit si s cukřenkou. Vysvětlí ji, že takto to dál nejde. „Ty, cukřenko jedna namyšlená, nech toho! My dobře víme, že nás máš za hloupé a prázdné nádoby. Omluv se nám.” vyhrkla konvička.  

Cukřenka se udiveně rozhlédla, protáhla ouško, zda dobře slyší a zatřásla kostkami. Roztřeseným a vylekaným hláskem se zeptala:  „Co jsem to provedla?“ a měla pláč na krajíčku. Celý svět se s ní začal divně točit. Její nejlepší přítelkyně! Proč ji křivdí? 

 V tom nešťastném okamžiku se v kuchyni rozvířil hluk.  Á, už je to tady! Vaří se káva a máme hosty. Dvířka od skříňky se otevřely a konvička, mlékovka i cukřenka nastupují do práce!  Konec povídání a handrkování. Teď musíme ukázat, co všechno umíme. Jsme přece kamarádky. No řekněte, ne?