Pohádka o příliš ostrém noži

Také máte rádi nádhernou vůni z kuchyně, když se něco dobrého vaří, peče a smaží? Sliny se sbíhají a žaludek zpívá? Není nic lepšího než se do kuchyně vplížit a něco tam uzobnout. Těšit se, až budeme společně jíst a povídat si. Kuchyň je příjemné místo. Ani se nechce věřit, jak nebezpečný příběh se v ní může odehrát.

V kuchyňském šuplíčku je několik přihrádek. Oddělují od sebe vidličky, lžičky, příborové nože a kuchyňské nože. Do šuplíčku patří ještě spousta dalších věcí. Věděli by jste jaké? ....například brousek na nože. Příbory, nože a náčiní se pravidelně v kuchyni otáčejí, špiní a umývají. Brousek však pospává, a dělá, že se ho to netýká. Nože se tupí krájením jablíček, mrkve, cibule, chleba, šunky a jiných dobrot. Čas od času se musí správně nabrousit, aby nesklouzly a neporanily kuchtíka. Správné broušení je hotová věda. Nůž musí projet brouskem několikrát, ve správném a pokaždé trochu jiném úhlu. Řádně ostrá čepel nože může být radost i starost.

Jeden hodně nabroušený nůž máme v kuchyni. Nenecháváme ho v šuplíčku, ale visí na háčku na stěně, aby byl stále po ruce. Je dlouhý, lesklý a má krásnou dřevěnou rukojeť se zlatým nápisem. Umí krájet všechno. Stává, že zapomínáme na ostatní nože. Někdy k večeru, jako by se nůž na háčku v šeru jemně pohupoval, ťukal do kachliček na stěně a zpíval si tuhle podivnou písničku:

„Jsem nejlepší a nejostřejší,

k práci ze všech nejvhodnější.

Umím řezat, krájet, škrábat.

Lesklá čepel je můj zázrak“

Po chvilce ticha začal nůž ještě ostřejší písničku:

„Když budu chtít, mů vládnout sám, 

bez kuchtíka, bez ostatních, celou kuchyň obstarám.“

Radost se z kuchyně po téhle písničce odstěhovala. Další den se nůž leskl a všemožně na sebe upozorňoval. A skutečně, kuchtík celé vaření používal jenom tento nabroušený nůž. Dokonce i polévku a nudle s ním míchal! Nůž skutečně úspěšně svou ostrou slávou zastínil všechno ostatní kuchyňské náčiní. Vařečky jen smutně přihlížely z police do hrnců, ve kterých jindy míchaly, škrabaly dno a pilně kmitaly. Struhadlo se zastrčilo smutně do kouta. Na konci vaření se krásný a velký nůž slavnostně leskl, pohupoval na svém háčku. Byl sice špinavý, unavený a tou přetěžkou prací otupený, ale všem ukázal jak je dokonalý a nejlepší. Co všechno zvládne sám. Kuchyní se rozvoněl oběd. Špinavý nůž si visel na háčku a pozpěvoval si svou oblíbenou písničku:

„Když budu chtít, můžu vládnout sám,

bez kuchtíka, bez ostatních, celou kuchyň obstarám.“

Svým ostrým cinkáním přivolal kuchtíka. Ten jej zamyšleně vzal do ruky a společně se špinavými talíři dal do myčky na nádobí. Do myčky! Představte si, co se stane dřevěné rukojeti a překrásnému zlatému nápisu na rukojeti nože! Kdo si ošuntělý nůž pověsí na háček na stěnu? Parádní nůž se v myčce vrtěl. Snažil se propadnout do nižšího patra na kraj, aby při dalším otevření myčky mohl ven, na podlahu. Snad ji ještě otevře, kuchtík jeden popletený! Já sem nepatřím! Naštěstí v myčce byly ještě další nože. Sice  ne tak krásné, ale s plastovou rukojetí, která myčku moc dobře zná a je v ní spokojená. Zželelo se jim krásného dřevěného nože a pomohly mu vyklouznout na kraj a vyskočit až na podlahu. Odpustily mu jeho nadutost. Kuchtík otevřel myčku, že do ní přidá ještě zapomenutý talířek a „cink!”, na podlaze se objevil oblíbený nůž. „Co ty tady? Ty sem přece nepatříš?”. Kuchtík vzal nůž z podlahy, prohlédl si jeho čepel a pověsil ho špinavý na háček. „Zítra ho musím umýt a nabrousit“ pomyslel si a zapnul myčku.

Nazítří bylo v kuchyni napilno. Všechno kmitalo, krásně vonělo a otupělý parádní nůž visel stále ještě špinavý na háčku. Všechno jenom smutně pozoroval. Ostatní nože pilně pracovaly. Nikdo neměl čas dřevěný nůž umýt a nabrousit. A tupý nůž je jenom na ostudu!