Kačenka v krabici od bot

V neděli ráno přijeli rodiče. Týden u dědečka utekl jako voda a Kačenka měla odjet domů. Vůbec se jí ale nechtělo. Rozhodla se tedy, že se rodičům schová tam, kde ji nikdy nenajdou, a počká, až odjedou bez ní.

Seběhla rychle do sklepa, našla Hryzalku a vylíčila jí svůj problém. „Kačenko, já mám báječný nápad. Na půdě je přeci spousta krabic od bot, mohly bychom se tam schovat a počkat, dokud rodiče neodjedou. Musí přece chodit do práce, a tak tě tu nemohou hledat věčně. No a až odjedou, tak se zase zvětšíš a zůstaneš tu s dědečkem. A nebo zůstaneš malinká a budeme už napořád jen spolu,“ radila Kačence Hryzalka. „To je výborný nápad, Hryzalko,“ jásala Kačenka, dala si Hryzalku do kapsy a běžela na půdu.

„Kam to běžíš, Kačenko? Za chvíli musíme vyrazit,“ křikla na Kačenku maminka, když se kolem ní Kačenka prohnala jako vichřice. Kačenka ani neodpověděla a utíkala dál. Během minutky byly s Hryzalkou na půdě a vybíraly nejvhodnější krabici. Až úplně vzadu byla krabice od babiččiných starých kozaček. Byla přesně tak velká, aby si v ní mohly společně i trochu hrát. Starou tužkou do víka prorazila pár děr, aby mohly dýchat, a vložila do krabice malou baterku, aby nebyly úplně po tmě. Pak zahrála na píšťalku, svět kolem se zatřásl a Kačenka byla zase malinká.

Doběhly ke krabici, Kačenka nadzvedla víko, i když jí to dalo dost zabrat, protože takhle malinká neměla tolik síly, obě vlezli dovnitř, Hryzalka jako první, Kačenka hned po dní, pak zaklapla víko a zapnula baterku.

Na chvíli se opřely o stěnu krabice a odpočívaly. Potom Kačenka dostala výborný nápad, že si zahrají na honěnou. Přestože byla krabice jednou z největších, místa v ní bylo moc málo na to, aby se v ní dalo nějak hrát. Během chvilky se obě začaly nudit.

„Kačenko? Kačenko, kde jsi? Musíme jet,“ křičel tatínek. Kačenka ale nechtěla odjet ani za nic. Seděla v krabici a byla tichá jako myška.

Maminka s tatínkem i dědečkem zatím běhali po domě i po zahradě a snažili se Kačenku najít. Už byli velice naštvaní, když dědečka napadlo podívat se na půdu. Přišel nahoru zrovna ve chvíli, kdy se Hryzalka začala škrabkat o stěnu krabice. Dědeček cosi zaslechl a rozhodl se jít po zvuku.

„Tady Kačenka nejspíš nebude, vždyť je to velká holka, tady by se neměla kde schovat,“ broukal si pod vousy, i když tušil, že Kačenka se nějakým záhadným způsobem umí udělat malinká.

Kačenka se potutelně smála, myslela si, že ji dědeček nemůže najít. Vždyť koho by napadlo hledat ji ve staré krabici od bot. Dědeček ovšem v tu chvíli nadzvedl víko krabice a objevil Kačenku. Ta zůstala překvapeně zírat na dědečka.

„Ahoj, Kačenko,“ zašveholil vesele. „Myslím, že je čas jet domů, rodiče čekají,“ řekl a vzal Kačenku do ruky. „Měla by ses ovšem zvětšit na svou obvyklou velikost.“ Kačenka tedy vzala píšťalku, zapískala na ni a už byla zase veliká.

I když nechtěla, sbalila si batůžek a vydala se do auta. „Nebuď smutná, Kačenko. Můžeš sem přijet zase na zimní prázdniny,“ chlácholila ji maminka. Kačence se ale po očích kutálely slzy jako hrách. Otevřela batůžek, aby našla kapesník, když na ni zpoza obrázkové knížky vykoukla Hryzalčina hlava. Kačenka se hlasitě rozesmála a slzy byly ty tam. Vezla si Hryzalku s sebou domů.