Polesníčci

 

 

               Tam v místě, kde hvězdy svítí nejjasněji a obloha je nadosah, v místě, kde slunce svítí veseleji a s měsícem si lze na schovávanou hrát, se schovává pod zasněženým kořenem velké borovice, malá chaloupka.

 

Sotva ji lze spatřit, protože, když vítr zafouká, borovice se oklepe a všechen sníh setřepe na chaloupku. V té zasněžené chaloupce bydlí jeden malý polesníček, který se jmenuje Rubínek.

 

Víte děti kdo to jsou polesníčci? Inu, nejsou to ani skřítci, ani ptáčci, ani žádní kulihrášci.
Jsou to malí tvorečkové ne větší než paleček. V drobné tvářičce mají usazené veliké oči, které na bocích lemuje pět hlubokých vrásek od smíchu, tvořících vějířek.
Ouška mají malá, ani zakroutit se s nima nedá. Pusinku jako malinu, která je stále v úsměvu, ale největší zvláštností u nich je, že místo vlásků mají pírka. Někteří je nosí na střapato, jiní je zastřihávají do ofinky, anebo je uhlazují za ouška.
A ta pírka jim mnění barvu jako ptáčkům, na jaře jsou sytě oranžová, v létě se sytě oranžová zjemní na smetanově oranžovou, na podzim zhnědnou a v zimě jim některá pírka zazáří bělostí. Proto se říká že jejich předkové byli ptáčci, ale nikdo z nich už to neumí dokázat.

 

V oblečení převládá trend proužků, rádi nosí zelenobílé pruhované kalhotky, žlutou, nebo bílou košilku, inu jak se komu zalíbí a jak ladí k pírkům, v zimě zase převládá móda fialovobílých pruhovaných čepic s velkou babmulí a šálou.

 

  *

 

            Polesníčci jsou taky velice učenliví a chytří. Rádi čtou v knihách, přednášejí básničky a milují hudbu.

To v každém koncertu ihned poznají, který ptáček zpívá sólo.

Rubínek často sedával u tůňky za borovicí s nahozenou udičkou na komáří larvy, neboť právě ty jsou pro ně mana, neboli lahůdka nebeská.

Jak často vzpomínal na chvíle, kdy vyrůstal, když ještě bydleli s tatínkem Větvičkou a maminkou Voděnkou v chaloupce z oblázků v lese hned u potůčku.

 

Tenkrát, když se Rubínek narodil, si tatínek jako první všiml, že se jeho hnědé oči mění ve chvílích štěstí, zlosti, vzrušení nebo vzteku na červené. Samozřejmě to byl ještě malé polesničí miminko.
A když to tatínek postřehl, dal Rubínkovi zkrátka jméno po našem českém drahokamu rubínu a nikdo mu už nikdy jinak neřekl, než Rubínku.

 

Zanedlouho na to se mamince Voděnce narodil druhý polesníček a jeho kukadla byla stále na vše vykulená, tatínek se mu díval do očí, jak je kulil a nazval ho Kulíškem. Nakonec, když už byl Rubínek větší, tak dostal malou sestřičku a jelikož byla okatá jako křišťálově modrá voda v potůčku jmenovala se Modřinka a Rubínek měl malou Modřinku nejraději, protože roztomilejší Polesničku by jste nenašli.

 

,,Tak Rubínku, už se tady skoro ani nevlezeme a z tebe se stal skoro dospělý polesníček, je na čase ti postavit chaloupku" řekl jednoho dne tatínek i zavolal kamarády ptáčky a postavili Rubínkovi chaloupku za lesem, hned na louce vedle staré borovice.
V chaloupce byly dvě místnosti, napravo světnička, uprostřed chodbička a za chodbičkou velká spižírna, kterou Rubínek před zimou celou zaplnil.

 

Za provázky v ní visely uzené komáří larvy, taky byly zavařené na sto a jedna způsobů, dohromady se sušenými hříbky, které spíž hezky provoněly. Kolem čistě vybílené zdi ležely uložené ošatky s mravenčími vajíčky. Nezapoměl ani na dvě jahody, tři borůvky, pět ostružin a dvě maliny - ty sloužily jako sirup do čaje.

 

 

*

 

                  Z nebe se začaly vznášet velké sněhové vločky a v teple vytopené světničce ve velké posteli chrupkal tvrdě Rubínek a právě se mu zdálo jak maminka Voděnka koupe malou baculatou Modřinku v půlce oříšku. Jak s bráškou Kulíškem běhají po louce a honí se spolu za motýly a potom znaveni usedají na břehu potůčku a chladí si své unavené nožky v jeho zčeřených vodách.

 

  *

 

             Tak pojďme děti tiše po špičkách, ať ho nevzbudíme a necháme ho ještě na malou chvíli spát!