Polesníčci

                       

 

              Oobloha se zatáhla a na palouček padla tma.
Najednou začaly z nebe padat místo sněhových vloček, velké dešťové kapky.
Rubínek seděl na židličce za stolečkem před okýnkem, snídal poslední larví hemenex a díval se, jak dešťové kapky naráží do okýnka. Všiml si jedné rozveselené kapky, která pomalinku stékala z vrchího rohu okýnka až dolů, usmívala se na Rubínka a mávala na něj. Hned ji poznal.

,,Ahój, Rubínku, pozóóŕ jedůůů!"  smála se Kapka.

 

,,Ahoj Kapičko, ať se zase nezasekneš!" opáčil radostně Rubínek, že ji zase vidí.

 

,,Ale kdyby ses zasekla, neboj, konvička je na kamnech!" zavolal na ni.

 

,,Tentokrát ji snad nebudu potřebovat Rubínku!" opáčila kapka s úsměvem a dále stékala po okně směrem k zemi.

 

 

 

Déšť smáčel sníh a ten se pod ním rozpouštěl. Nakonec z něho nic nezbylo a všude se rozprostírala nahnědlá mokrá tráva.
Barborce nebylo moc do mluvení, jen parkrát zaťukala na dvířka, jestli by jí Rubínek nepůjčil nějaké knihy, tedy, že se, jako bude vzdělávat.
Rubínek jí vybral různé pohádky, povídky z lesa a strání, lesní noviny, naučné slovníky a přihodil jí na hromádku i slabikář.
Ale, jelikož je najednou neunesla, musela si pro ně přiletět na dvakrát.
Někde na sídlišti u popelnice našla starý deštník a hezky si ho rozprostřela nad hnízdem a Rubínek ji pozoroval, jak si čte a listuje knihama, sem tam zívne, nohu hezky přehozenou přes nohu.


,,To jsem tedy zvědav, jak ty se vzděláš!" potichu dodal.



Pršelo a pršelo a vypadalo to, že už snad nikdy pršet nepřestane. Ale v jeden den se sluníčko přece jen malinko usmálo a na druhý den se už smálo od ucha k uchu a svítilo od rána do večera na celou louku, les, palouček i mýtinku.


Ze všech stran se začalo ozývat ptačí pípání, pískání, prní trylky, nápěvy, ale zpěv to ještě nebyl.


A tu si Rubínek všiml, že mu padají z hlavy bílá pírka a začínají rašit sytě oranžová a hnědá, zaměnila barvu na zeleně olivovou, i žlutá se našla a čupřinka mu jemně zčervenala.
Ó jak byl na ně hrdý a pyšný, pořád si je dokola myl kopřivovým šamponem, pak je vztyčoval do do pozoru a natíral levandulovým olejem.
U očí se vrásky prodloužily a jedna přibyla.
Z Rubínka se stal přes zimu moc krásný Polesníček.

V hnědé trávě se zazeleny ostrůvky sytou zelení a sluníčko v nich zasvítilo taky, to když vykvetly první žluté podběly.
Na stomech se začaly nalévat pupeny, objevil se i zelený lísteček a všude to vonělo mízou, předjařím a novým životem.
Rubínek vzpomínal na maminku, tatínka, brášku Kulíška a sestru Modřinku. Snad všichni zimu přežili ve zdraví.

Na tůňce povolil led a čistá voda Rubínka zlákala, že si zarybaří. Hned po obědě si vzal udičku, sedl si na kamínek a nahodil proutek.
A tu k němu připlavala žabka Zlatka.
Rubínek ji měl rád, byla to jeho kamarádka, často si spolu o loňských letních večerech povídali a Rubínek se nemohl nabažit jejich krásných očí.
Byly zlaté, jakoby z jantaru a odrážely se v nich všechny paprsky slunce. Rubínek tak krásné oči ještě nikdy neviděl.
Byli rádi že se po dlouhé zimě vidí a dali se do řeči.



,,Ahoj Rubínku" řekla Zlatka.

,,Ahoj Zlatko" řekl Rubínek.

,,Jak ses měla přes zimu?" optal se Rubínek.

,,Hezky, my skokani ji totiž prospíme" odpověděla Zlatka.

,,Aha, vy žabky vlastně spíte" opáčil.

,,A všimla jsi si Zlatko, jak to všechno krásně kolem voní? dodal.

,,Všimla Rubínku, je to vůně lesní mízy a předjaří" řekla Zlatka.

,,Ach, je ti taky tak krásně u srdíčka? opáčil Rubínek.

,,Ach, ano, taky, hlavně když se dívám v noci na hvězdy" odpověděla mu Zlatka.

,,Ách, to mi taky, až se mi točí hlava štěstím" řekl Rubínek a díval se celou dobu Zlatce do očí.

,,Rubínku, ta peříčka, co ti narostla jsou překrásná, jsou v nich skryty všechny barvy jara!"  pronesla Zlatka.

,,A ty máš zase tak krásné oči Zlatko, nikdy jsem tak krásné oči neviděl!" vysekl Zlatce Rubínek taky poklonu.

,,Ty je máš Rubínku taky moc pěkné, vůbec jsi teď jeden z nejhezčích Polesníčků, co znám" odvědila Zlatka, jelikož Rubínkovi oči plály rudí.

,,A ty jseš zase ta nejhezčí žabka, jakou jsem kdy viděl" nenechal se zahanbit Rubínek.

A potom se s podvečerem odmlčeli a dívali se spolu na druhou stranu tůňky, směrem k lesu kde začaly vyrůstat ze země petrklíče a nasávali do sebe vůni jarní země.
A náhle v tom tichu Zlatka zničehonic zakřičela hlasité
,,KVÁÁÁÁÁÁÁÁááá! "

A Rubínek otevřel pusu a už už jí chtěl KVÁÁÁÁÁÁÁáá opětovat, ale najednou se z protějšího břehu ozvalo ještě hlasitější a silnější KKVVÁÁÁÁÁÁÁÁááááá. Někdo skočil do vody a začal plavat směrem k Zlatce.
Byl to žabák skokan Ploutvička a jak připlaval ke kameni, Zlatka zničehonic skočila do vody za ním, chytla se ho za přední ploutvičku a oba společně odplavali k protějšímu břehu.
Rubínek zůstal opařeně sedět na zemi a když se vzpamatoval, zastyděl se a začal popleteně hledat svoji udičku na kterou si celou dobu nevzpoměl.
Nakonec ji našel a spěchal domů, ať ho nikdo nevidí.

Avšak neměl ani ponětí, že z větve borovice vše pozoruje Barborka a směje se tak, až se hnízdo houpe zprava doleva, div se s ní neutrhne.

,,A kdopak by se tu měl jako vzdělávat!" Zakřičela na něj, když viděla jak upaluje domů.

Rubínek to slyšel a přidal do tempa, ať už je radši doma v chaloupce. Skočil rovnou do postýlky, polštář si přehodil přes hlavu, ale ještě než mu víčka ztěžkla usínáním, slyšel z tůňky tlumené kvákání a zařekl se, že už Zlatce nikdy, ale nikdy v životě neřekne o jejích krásných očích.
                      
 
 *                
                                     

                      Inu, Rubínku, copak to ještě nevíš že druh k druhu patří? Nu, nic si z toho nedělej, vždyť to jarní sluníčko skoro každému hlavu někdy poplete.