Polesníčci

                   

           

        Víčka mu ráno pošimralo sluníčko a Rubínek se probudil. Po snídani mu oči sklouzly k háčku u dveří, na kterém visela pruhovaná čepice a šála. I uvědomil si, že jaro už přišlo, tedy, že bude dneska dělat pořádek ve skříni. Posadil se na zem, začal pruhované šály a čepice skládat jednu na druhou a už už je chtěl uložit do přihrádky, když si vzpoměl, že maminka mu je vždy napřed vyprala.

 

,,No tak budeme prát!"  prohlásil a chtěl jít do studánky pro vodu.

 Najednou vrazila do dveří celá uřícená Barborka, jen tak tak, že popadla dech.

 

,,Rubínku, Rubínku, víš co se stalo?" chrčivě zakrákala.
Rubínek se najednou tak zlekl, až celý zblednul, že by se mohlo něco špatné přihodit tatínkovi, mamince, bráškovi nebo sestřičce.

 

,,Co, Barborko, co se stalo? teď zakřičel on a vyskočil na nohy.
,,Narodila se ti sestřička!" radostně vykřikla a zamávala rozčilením křidélky.

 ,,CO, CO, COŽE, JAK JE TO MOŽNÝ?" mluvil překotně Rubínek.

,,A co maminka je v pořádku?" skoro zakřičel.

 ,,Neboj, vše je v pořádku i maminka!" mluvila už klidněji Barborka. A v sobotu jsme pozvaní na křtiny!

 

A tak si spolu sedli ke stolu a dohadovali se, co, že si oblečou na tu slávu.
Rubínek nevěděl, jestli oblek, ale nakonec zvolil žlutozelené proužkované kalhoty, bílou rozhalenku a svého nejoblíbenějšího červeného motýlka a jelikož je měl dva, Barborce půjčil druhého a hezky jí ho zapnul kolem krčku.
Když sluníčko zapadlo, šli spát, ale na druhý den Rubínka pořád trápilo v hlavičce, co by měl té malé cácorce donést a nemohl na nic přijít i postěžoval si Barborce, kdyby aspoň nějaké štěrkátko bylo.

 

A Barborka tedy odlétla k lesu a donesla dvě vyschlé bukvice a dvě kočičky z jívy, aby je mohla hezky malá hladit a mazlit se s nimi, tak, jak si malé děti hrají s plyšovými hračkami. Bukvice byly hezky vyschlé od loňska a pěkně chrastily a Rubínek byl konečně spokojen.

 

Nato zadělal na těsto a upekli společně s Barborkou povidlové a tvarohové koláče s hrozinkama, aby nepřišli s prázdnou. Na tři plechy jich bylo. Společně je pokladli na veliký talířek, hezky zabalili a převázali nahoře velikou stužkou.


V sobotu, časně, akorát když vycházelo sluníčko, už byli s Barborkou vymydlení a čistě oblečeni, oba měli motýlky uvázané pod krkem a Barborce ten červený hrozně slušel, vypadala skoro, jako pravá dáma.
Pak si dřepla a řekla Rubínkovi.

 

,,No a teď mi hezky vlez na záda, pořádně se drž a já vezmu do zobáčku ty koláče!" Rubínek neprotestoval a hezky se na ni posadil.

 

A letěli!
Inu to vám byl let, takhle zvýšky se koukat na palouček, louku, les a mýtinku. Ani se nenadáli a přistávali hned v lese u potůčku.

 

Rubínek z Barborky seskočil a viděl, jak k němu utíká malá sestřička Modřinka!
Skoro by ji vůbec ani nepoznal jak vyrostla, objal ji, vyzvednul do výšky a vlepil jí obrovskou pusu.
Za ní se vyřítila z chaloupky maminka s tatínkem a nakonec bráška Kulíšek.
To bylo vítání!
Potom se Barborka trošku uklonila a předala všem koláče a se všema se přivítala taky tuze hezky.
A maminka řekla.

 

,,Jejkute, to, ale nemuselo být, vždyť jsme rádi, že vás vidíme a že jste přišli! "
u toho přišli se trošku zapýřila, ale Rubínek si toho nevšiml a už už běžel do chaloupky a stál před malou postýlkou.

 

,,Jak se jmenuje maminko?" otočil se na maminku a oči mu červenaly radostí.
,,Jmenuje se Jařinka, Rubínku, protože se narodila teď na jaře!" řekla maminka.

 

Jařinka měla ta nejkrásnější kukadla na světě, dokonce hezčí, než žabka Zlatka.
Měla je velké, žlutozelené, v barvě olivy, malý nosík, malá ouška, růžovou pusinku, ale nad barvou vlásků se zarazil, byly totiž všechny žlutozelené, tak, jako její kukadla a tím byla ještě kouzelnější.

 

Rubínek ji opatrně vzal pochoval a dal jí pusinku na čelíčko a ona se na něho koukala a cumlala si pěstičku.
Usmívala se na Rubínka a ten vytáhl bukvici a kočičky a zachrastil před ní, a Jařinka začala tleskat ručičkama a hned se po nich natahovat, tak jí hned jednu dal a kočičku taky a Jařinka si štěrkala s bukvicí před nosem a hladila kočičku.

 

Mezitím viděla chrastítko z bukvice malá Modřinka a začala plakat, že ho chce taky a kočičku taky, tak ji hned druhou bukvici s kočičkou dali a Modřinka přestala plakat a odběhla se svými poklady za Barborkou.
A Rubínek byl rád, jak ty holky hezky podělil.

 

Tatínek vytáhl stolečky se židličkami a maminka na ně dala čisté bílé ubrusy.

 

A už z dálky viděli přicházet Polesníčky, to byla teta Bezinka se strýcem Brouskem od pasek.
Teta v ruce držela čokládový dort a pírka na hlavě měla hnědá, šedá, žlutá a dvě oranžová, učesaná hezky do drdolu.
A hned se všem pochlubila, že, už časně ráno jí ho přišly učesat pěničky.
Za ruku držela své dvě polesničí dvojčátka chlapečka Lupínka a holčičku Ladoňku.
Oba měli barevná pírka učesaná hezky na pěšinku a tři zelená stočená za ouškem.
Přišli taky polesníčci teta Javůrka se strýcem Čepičkou od vrchního potoka.
Ti donesli oříškový dort a za ruku tahali malou polesničí holčičku Podbělku, která plakala, že má hlad.
Hned jí ukrojili největší kus čokoládového dortu, ta ho rychle zbaštila a utíkala si hrát za Modřinkou, Lupínkem a Ladoňkou.
A tak tam všihni mlsali, sluníčko na ně svítilo, smáli se, pili malinový nektar a zapíjeli malou Jařinku a povídali si.
A že to byla podívaná tolik krásných polesníčků pospolu!

 

A jak se pomalu sešeřívalo, tety a strejdové se pomalu loučili, vzali své malé ratolesti a že už musí domů před setměním, aby trefili a všichni se objali a rozloučili se a maminka slzičku upustila, že jim spolu tak dobře bylo.
Rubínek se chtěl taky rozloučit, ale maminka o tom nechtěla ani slyšet.

 

,,Rubínku, ty s námi zůstaň, vždyť mezi Kulíška a Modřinku se do postýlky vlezeš, budeme jen rádi!" řekla.

 

A Barborka přeci přespí kdekoli na větvi, tak zůstaňte do zítřka.
A Rubínek byl taky rád a ještě dlouho si ve světničce povídali a maminka mu dala čistou bílou košilku od brášky.
Na jeden kraj postele si lehnul Kulíšek, na druhý Rubínek a malá Modřinka ležela uprostřed.
A všichni si potichu povídali a štěbetali a smáli se a malá Modřinka pořád Rubínkovi hladila peříčka, až nakonec první usnula a potom začala malá Jařinka plakat a maminka zavelela s úsměvem, jako za starých časů.

 

,,Spíme!" a zhasla lampičku.

               
            

                  A nastalo ticho a Rubínek usnul spánkem nejsladším. Doma, u maminky, u tatínka, u brášky a ještě, jak spal, tak se mu zdálo o včerejším dnu a cítil jak ho malá Modřinka celou noc objímá.