Auťák Tom

  Bylo jedno zelené autíčko a to se jmenovalo Tomáš. Tom byl nákladním autem, které mělo rádo závody a rádo se na ně dívalo v televizi. Bylo mu však líto, že on sám nikdy takovým sporťákem nebude a vždy, když závod skončil, povzdechl si a odjel.

   „Ach, ach. Kéž bych mohl být taky takovým závoďákem,“ přál si Tom, když se večer vrátil spát do svého malého, ale útulného domečku a koukal z okna na hvězdy. Najednou se na obloze něco zatřpytilo a v Tomovi se objevila naděje. „Třeba padá hvězda.“ pomyslel si, zívl a šel si lehnout.

  Další ráno byl Tom nějaký rozmrzelý. Bolelo ho celé tělo, byl zablácený a ani nevěděl proč. „To je divné. Včera jsem byl přece čistý.“ povídal si sám pro sebe a okamžitě zamířil do myčky na auta. „Ach jo, hloupý značky a semafory. Kdybych byl závodníkem, žádné by zde nebyly!“ posteskl si a zastavil před semaforem svítícím červenou barvou.

   Zasvítila zelená a Tom se vydal po silnici dále. Před ním však stála nějaká značka. „Hm, co to tam je za značku?“ podivil se. Tom ještě neuměl všechny značky, ale nikomu o tom neřekl. Na značce stál panáček s lopatou, ale Tomík to nepoznal. „Hm, nechce se mi stát taková fronta, která se zase hromadí támhle na křižovatce. Zkusím tudy projet, určitě to nebude nic hrozného.“ A tak Tomík vjel i přes zákaz na rozestavěnou silnici. „Co tady děláš, ty trdlo?“ vykřiklo na něj jiné auto. „Promiňte! Já se asi ztratil.“ „Copak neumíš značky?“ ptalo se Tomíka. „Umím, umím. Jen jsem se spletl.“ zalhal Tom, protože se za to styděl, a rychle vycouval zpět na silnici, kde zajel do fronty u dalšího semaforu.

   Nemusel v zácpě dlouho čekat a už mohl pelášit do myčky, kam měl namířeno.

 „Dobrý den! Potřeboval bych trochu umýt, prosím.“ poprosil hezky Tom. „Je nám líto pane, ale sem nákladní auta nemohou. Podívejte se na značku.“ A tak Tom musel vycouvat i odsud a vrátit se domů s nepořízenou.

   „Kde jsi byl? Měli jsme o tebe strach!“ dostal Tom vynadáno, hned jak přijel, od své kamarádky Lucy. Když viděla Tomův smutný obličej, zeptala se ho „Copak se stalo?“ Ale Tom jen smutně zajel do své garáže a zhasnul světla.

   Ráno, když Tomík vyjížděl ze svého domečku, tam už čekala Lucy. „Tak povíš mi, co se stalo?“ naléhala. Tom se trochu začervenal a podíval se do země. „Já totiž…neumím dopravní značky.“ Lucy neskrývala svůj údiv, ale slíbila, že Tomovi pomůže.

   „Dnes pojedu s tebou.“ oznámila mu a přislíbila, že mu ukáže, kde je myčka i pro něj. To Toma potěšilo. „Děkuju!“ odpověděl a spokojeně se svou kamarádkou vyjel.

   „Ááh, jak já nesnáším semafory!“ rozčiloval se Tom, když už zase museli čekat, než naskočí zelená barva. „Tome! Semafory jsou důležité! Bez nich by bylo plno nehod.“

  Když už projeli, Tomovi se prohnala hlavou myšlenka, že když je ta silnice prázdná, možná by si mohl trochu zazávodit. „Vrrrm!“ a už to svištělo. Tom si opravdu připadal jako na závodní dráze a ani Lucy mu nestačila. „Zastav Tome!“ volala za ním, ale ten ji neposlouchal.

   „Hů-hu, hů-hu!“ ozvala se za Tomem siréna. „Zajeďte ke kraji a zastavte u značky, která ukazuje blížící se přechod.“ „Která to je? Která to je?“ začal zmatkařit Tom a zajel ke kraji a někde zastavil.

   „Pane řidiči, víte, že pouhých padesát metrů odsud je přechod? A také, že jste jel více, než byla povolená rychlost? Copak neumíte značky, pane?“

  To už je dohnala i Lucy. „Omlouvám se, pane policisto. Je to moje chyba, chtěla jsem ho ty značky naučit, ale trochu se mi to vymklo z rukou.“ omluvila se Lucy. „Slečno, tento mladík překročil maximální dovolenou rychlost a ještě ohrozil životy lidí, kteří jen kousek odsud přecházejí přes přechod.“ „Slibuji, že už se to nestane.“ odpověděla srdečně Lucy. Když pan policista její výraz uviděl, bylo mu Lucy líto.

  „Dnes to bude jenom pokuta, ale příště přijdete o řidičský průkaz!“ oznámil policista a podal Tomovi pokutu, kterou měl zaplatit.

   Lucy poděkovala i za Toma a opatrně strážníka opustili a jeli pomalu po silnici směrem k přechodu, na který se předtím Tom řítil. „Je mi to líto!“ omluvil se Tom. „Nechtěl jsem nikomu ublížit.“ „Já vím, Tome. Ale příště mě musíš poslouchat!“ „Slibuju!“ řekl Tom a vydali se spolu do myčky, kde Toma vyleštili, a po cestě domů už Toma ani nenapadlo, že by snad ještě někdy chtěl být závoďákem nebo neuposlechnout značky.

   A od té doby uplynula spousta dní. Tom se naučil všechny značky, které potřeboval znát, a konečně mohl vyrazit, kamkoliv jen chtěl.