Dešťovka Líza

Na zelené louce u rybníka Žabince bydlela v malé zemní komůrce mezi kořínky kopretin dešťovka Líza. Zrovna po obědě odpočívala v postýlce z okvětních lístků a hezký sen jí loudil na tváři ostýchavý úsměv, když jí z ničeho nic spadla ze stropu na nos baňatá kapka. Líza sebou leknutím trhla a celá se otřepala, aby ze sebe sundala tu studenou mokrost. Shůry však záhy vykoukla jiná kapka a vedle ní hned několik dalších a začaly na ni kapat jedna za druhou, až se celá komůrka zalévala vodou. „Venku už zase prší,“ povzdechla si Líza a raději se vyplazila ven na louku, protože taková podzemní vlhkost jí nečinila dobře na kroužky.

Jen co však vystrčila tělo z promočené trávy, ucítila kolem svého opasku pevný stisk a vznesla se vzduchem vzhůru přede dvě vykulené oči.

„Hned mě položte zpátky na zem vy dvě!“ pištěla k nim Líza střídavě vysokou fistulí. „Z výšek dostávám ukrutnou závrať a lámu se pak v pase.“

„Kdepak na zem, taková hezká dešťovka!“ zamumlal k ní z pod těch vykulených očí rozvláčný hlas, který patřil rybničnímu pytláku Šupinovi. „Tuhle do krabičky půjdeš. Vždyť na takovou vydařenou žížalku dnes chytím třebas i samotného Herdekse,“ mlaskl spokojeně a upustil Lízu do plechové krabičky od čaje Piggy, kterou nosíval v kapse u kabátu.

„To je teda malér,” pomyslela si Líza, když nad ní zaklaplo rezavé víčko.

A taky že byl. Pytlák Šupina se pomalým krokem dokolébal pod košatou lípu na břehu rybníka, vybalil tam z vaku udici, z krabičky vyndal Lízu, omotal ji kolem háčku na konci vlasce, pěkně se napřáhl a šups s ní do vody! Pak se spokojeně uložil na břeh, hlasitě dřímal a jen čas od času pozoroval splávek tiše se pohupující po hladině.

Líze se v rybníce ani trochu nelíbilo. Bylo tam ukrutně mokro, studeno i hluboko, a tak se choulila k háčku, který jediný ji tenkým vlascem spojoval se suchozemským světem nad vodou. Kolem ní proplouvali samí podivní tvorové, které dosud nikdy neviděla. Mníci, karasové i cejni, hrouzci, candáti a líni, všichni ti vodní tvorové si ji zvědavě prohlíželi. Avšak raději se k ní příliš nepřibližovali, aby je snad ta vyděšená dešťovka třeba neplácla ocáskem přes žábry.

V tom se všechny ryby kamsi rozprchly, zrovna jakoby prásknul bičem a v rybníce se rozhostilo zlověstné ticho. Pak se vodní hlubina zavlnila a k Líze se ode dna vynořil obrovitý kapr Herdeks. Šupiny měl porostlé vodní řasou a říčními škeblemi, ocasní ploutví klátil pomalu ze strany na stranu a střídavě poulil na Lízu jedno nebo druhé kulaté kapří oko. „Herdeks, to je mi ale vydařená dešťovka,“ zamumlal si sám pro sebe hlubokým rybím hlasem a vypustil přitom do vody hladové bublinky. Dostal na Lízu takovou chuť, že si ani nepovšiml háčku, kolem kterého byla omotána, neuviděl ani vlasec, který se od ní táhl nahoru k hladině, prostě jen dokořán otevřel svou nenasytnou kapří tlamu a ... chlamst.

Pytlák Šupina pootevřel oči, když se splávek na hladině zatřepotal, zamrkal, když chvíli brouzdal po hladině, a když pak docela zmizel pod vodou, skočil jedním šmahem po udici. Začal opatrně navíjet vlasec i s lapeným Herdeksem, tu ho přitáhl, tu popustil, a když už byl nebohý kapr z toho neustálého popotahování celý zmožený, vymrštil ho z vody vysokým obloukem přímo na travnatý břeh.

Kapr se na něm rozplácl jak dlouhý tak široký, Šupina mu vzal skládacím metrem míru a pak spokojeně mlaskl: „Tak, Herdeksi. Paní Šupinová mi tě dnes upeče k večeři na modro!“

„Herdeks,“ zamumlal překvapený kapr, ale tlamu s dešťovkou přitom držel pořád zavřenou.

Líza se mu v ní neklidně zavrtěla a prosebně pípla: „Pusť mne, Herdeksi. Vždyť jinak skončíme u Šupinů na talíři oba!“

„A to já tě, herdeks, zase nepustím,“ zamumlal kapr skrze svá zavřená ústa. „Když už mám skončit u pytláka v hrnci, herdeks, vychutnám si tě předtím jako svou poslední večeři. Abych měl na konci života aspoň hezkou chuť v ústech a poslední vzpomínku. A nevrť sebou tolik, herdeks, nemám zuby a ty mě lechtáš po dásních i tlamě tak ukrutně, až z toho mimoděk mrskám ploutvemi.“

Když to Líza uslyšela, dostala spásný nápad. Začala se v té kapří hubě vrtět ještě více, metala v ní kozelce a skákala salta mortále a Herdekse to tak šimralo, že mrskal ploutvemi o sto šest a bez přestání herdeksoval tak, až z toho po trávě celý nadskakoval. A protože byl rybniční břeh šikmý, domrskal se za chvíli až k vodě. A než se pytlák Šupina nadál, Herdeks do ní s hlasitým cáknutím žbluňknul a už si to upaloval podél břehu pryč.

Když se dostal mezi puškvorec, tak zastavil, otevřel tlamu a nechal z ní Lízu vyplout ven. „Že jsi mně, herdeks, dešťovko tím ukrutným lechtáním zachránila život, tak tě teda pustím,“ povídá uznale. Pak si ji nadhodil čumákem nad hladinu, plácnul ji ocasní ploutví přes zadek a Líza vylétla z rybníka až na louku přímo ke vchodu do svého podzemního domečku.

A že měla celého toho vodního dobrodružství právě tak akorát, a ono už taky přestalo pršet, rychle se v něm zavrtala zpět do svého kopretinového pelíšku.