Sedm dní

I.První den – Rozinka

Byla jednou jedna malá beruška a ta se jmenovala Róza. Narodila se na malinkém kvítku kopretinky, která právě rozkvetla. Rózinka otevřela očička, protáhla se, sedla si a chvilku jen tak koukala kolem sebe. Kde to jsem? pomyslela si. Rozhlédla se, všude byly rozkvetlé květinky, jejich vůně se linula široko, daleko. Svítilo sluníčko. Byla zvědavá, jak voní jiné kytičky, a tak si stoupla a pokusila se roztáhnout krovky, šlo jí to na první dobrou. Vzlétla a doletěla na první nejbližší kytičku…byl to vlčí mák. Ten taaaaak voněl. Rózince se tak líbil, že si na něm sedla a pozorovala oblohu. Nad hlavou jí pluly malé obláčky.

Z ničeho nic se jí za hlavou ozval dunivý bzukot. Vyskočila na nožičky a koukala směrem, odkud se bzukot ozýval. A najednou před ní stál. Veliký tlustý čmelák. „Ale, ale, ale…to jsou nám novinky. Ty jsi ta malá berunka, co se dnes narodila. Je to tak?“ Róza jen kývla, protože čmelák byl proti ní tak veliký, že úžasem oněměla. „Já jsem čmelák Hubert, neboj se mě, já jsem sice veliký, ale zcela neškodný“, usmál se na ni a Róza pookřála. Přeci jen, i když byl tak veliký, jeho úsměv ji malinko obměkčil. „Poleť za mnou“ vybídl ji „ukážu ti zbytek louky“. Róza chvilku váhala, ale nakonec se vznesla a letěla za Hubertem.

Louka byla nádherná, barevná, voňavá…ve všech koutech i zákoutích. Během letu slyšela ostatní broučky, včeličky, vosičky i motýlky, jak pobzukávají a povídají si, Rozinka (jak jí pak na louce začali později všichni říkat, protože zůstala malinká) byla nadšená.

Doletěli s Hubertem na vrchol skály, která vyčnívala nad loukou a koukali se spolu dolů na tu krásu.

„To je nádhera“, řekla Hubertovi. „To je co?“ řekl pyšně. „To je náš ráj na zemi. Jen tě musím varovat, Rozinko, nelítej k vodě, kde jsou žáby. I když nejsi oblíbenou potravou jako my, na žáby si dávej pozor, kolikrát je jim jedno co chytí a už se tu stalo, že pár berušek chytily.“ Ale Rozinka byla opatrná a věděla, že pokud jí někde hrozí nebezpečí…nevkročila by tam. Beztak jí stačí na žízeň kapka rosy, takže k vodě vůbec nemusí. „Poleť, někoho ti představím“, řekl Hubert, a aniž by se ohlédl rozletěl se dolů ze skály.

Doletěli na konec louky, kde kvetly jen slunečnice, přistáli na zemi a před nimi se objevila veliká díra, která vedla dolů do země. Rozinka zatajila dech, byla tam tma, pod slunečnicemi nebylo tak příjemně jako na sluníčku, bylo tam vlhko a necítila se na tom místě vůbec dobře. Hubert bez ohledu na ni udělal pár kroků dopředu a zvolal do díry: „Jaaaagooooo!!!! …Představím ti Jagu, je důležité, abyste se poznaly.“ Rozinka se začala ošívat, rozhlížela se okolo sebe a přemýšlela kam se případně schová, až ten tvor ze země vyleze. Kdo by mohl bydlet na takovém ponurém místě, v zemi, se jménem Jaga? Z díry se začalo ozývat funění, štrachání, funění a najednou stála před nimi. Malinkatá myška s úsměvem pod fousky a pískla na Huberta. „Ahoj Hubíku, to je mi návštěva, koho jsi mi to sem přivedl?“ Rozinka se musela usmát, sama sobě, taková velká díra, tak ošklivé místo a bydlí v něm tak malá a milá myšička. „Jmenuji se Rozinka“ špitla bez váhání. Přítomnost Jagy jí byla tak příjemná, že se nestyděla. „Těší mě Rozinko, já jsem Jaga…začali mi tak říkat z legrace, když jsem byla malá. Prý, že jsem tak malinkatá, tak ať pouštím hrůzu alespoň jménem a už mi to zůstalo.“ „Jaga je naše spása, cokoliv, kdokoliv na louce potřebuje, Jaga ví, zná a umí a pokud ne, dokáže to zjistit a zařídit.“ Řekl na vysvětlenou Hubert. Rozince se líbila na první pohled, cítila se v její blízkosti bezpečně, byla ráda, že ji sem Hubert vzal.

II.Druhý den – Jaga

Rozinka se probudila do zamračeného dne, sluníčko nebylo vidět, a i když se snažilo ze všech svých sil, dostat se skrz mráčky, nepovedlo se mu to po celý den ani na minutu.

Vylezla zpod lístku, pod kterým spala, protřela si očička a kouká…před ní zela díra, ze které včera vylezla Jaga, se kterou ji Hubert seznámil. Ihned se jí rozzářil úsměv na tváři. Došla k první kapce rosy, která visela z lístku jetele, aby se napila. Byla čerstvá a křišťálově čistá. Pak se otočila a šla k ústí díry, aby mohla zavolat na Jagu.

„Jaaaagooooo“ zvolala a čekala až vyleze, ale bohužel nic. Neslyšela ani funění, ani štrachání, které v ní včera vzbuzovalo strach a nejistotu, a které teď očekávala a těšila se na ně. V díře bylo ticho, a tak na ni zavolala znovu a hlasitěji. Ale opět bylo výsledkem jen ticho. Chvíli váhala, zda má sestoupit dolů, ale netroufla si. Přeci jen by to od ní byla troufalost. A tak chvilku ještě seděla a poslouchala, zda Jaga znenadání nevyleze, ale seděla tam sama, nikde nikdo. Rozhodla se tedy, že se poletí podívat na louku. V ten moment, kdy chtěla vzlétnout se otočila a málem do sebe s Jagou narazily. Ta pospíchala zpět do díry a byla zabraná ve svých myšlenkách natolik, že si Rozinky nevšimla. Obě leknutím uskočily a začaly se tomu smát.

„Ahoj“ pozdravily se současně. „Akorát jsem byla nasbírat čerstvé ranní bylinky a kořínky na léčivou tinkturu, chceš se podívat, jak takovou tinkturu vyrobím? Je léčivá a už jsem s ní pomohla spoustě broučků od bolesti.

„Moc ráda“, odpověděla Rozinka a následovala Jagu do podzemí. Hned po prvních několika krůčcích zjistila, že nevidí na špičku nosu a zastavila se, stála tam sama…myška už byla dávno někde hluboko uvnitř. „Haló“ řekla nejistě a najednou se před ní s úsměvem a se svíčkou v ruce objevila Jaga. „Promiň, nedošlo mi, že ve tmě nic nevidíš. Pojď.“ Rozinka šla pomalu za Jagou, oči navrch hlavy. Bylo to pro ni zvláštní. Kolem dokola bylo jen kamení a hlína, ale cestička byla hladká a ušlapaná. Pak odbočily doprava a ocitly se na místě, které se Róze tak moc líbilo. Byla nadšená. Všude byly kolem dokola zapálené svíčky, na zdech byly poličky, na kterých stály a ležely různé baňky a knihy, spousta knih, ze stropu visely usušené bylinky s kořínky. Uprostřed stál stůl a tam byly všelijaké lektvary, některé probublávaly, jiné čekaly na přísadu, která by je zbarvila nebo rozbublala. U zdi byla malá postýlka, krásně ustlaná, za ní malá kuchyňka a pak zase knihy, baňky a lektvary. Vonělo to tam tak zvláštně, že to nešlo popsat. Ale ta vůně se Rozince líbila.

„To je můj domov“ řekla Jaga. „Je to tu tak krásné.“ vydechla úžasem Róza.

Myška ji hned pobídla. „Pojď mi pomoct, musím připravit tinkturu pro Přemka, má natržený sval na noze a nemůže skákat. Vím, co mu na to pomůže, ale nebude to jednoduché. Podej mi ty dvě zelené baňky za tebou.“ Rozinka neváhala podala Jaze vše, co jí řekla a byla nadšená, že má kamarádku, a ještě ke všemu tak moc chytrou kamarádku. Zítra to půjdou Přemkovi ošetřit, nechtěla jít ani spát, jak se těšila, a dokonce to dlouho vypadalo, že ani neusne. Únava ale nakonec naštěstí zvítězila a usnula jako dudek.

III.Třetí den – Přemek

Ještě ležela a měla zavřené oči, ale něco ji pošimralo na nose, packou si nos otřela a ležela dál. Zašimralo ji to znovu, to už sebou Rozinka cukla a otevřela oči. Bylo to sluníčko, šimralo ji svým paprskem, protože jen nosík byl to, co jí koukalo ven zpod malinového lístku, kterým byla přikrytá.

Protáhla se a usmála se. Dnes bude ošetřovat s Jagou Přemka, a ať už je to kdokoliv, dnes mu s Jagou pomůžou, aby se brzy uzdravil.

„Rozinko? Kde jsi?“ Probralo ji volání z rozjímání úplně a odstrčila lístek stranou. Před ní stála Jaga a na zádech už měla uzlík se vším co bylo potřeba. „Vstávej, musíme vyrazit. Přemek bydlí až na konci louky.“ Myška musela po svých, zatímco Rozinka mohla poletovat okolo ní a celou cestu si s ní povídala. Po cestě upíjela rosu z trávy a těšila se na to co ji dnes čeká. Potkávali spoustu broučků a mravenečků, kteří je vesele zdravili a zvědavě koukali na Rozinku. Byla tak malinká a roztomilá.

Slunce bylo přímo nad hlavou, když dorazily k Přemkovi, bylo to luční koník. Ležel venku na trávě, nožičku zavázanou a v očích bolest. Celou noc oka nezamhouřil, bolavá noha mu spánek nedopřála.

„Ahoj Přemku“, pozdravila ho Jaga. „Tohle je Rozinka, moje kamarádka a dnes i pomocnice. Máme pro tebe tinkturu a slibuji ti, že dnes se konečně vyspíš.“ Koník jen kývl na souhlas a jinak se ani nehnul. Rozince ho bylo líto. Bylo vidět, jak trpí. Nohu si prý poranil, když uskakoval před žábou, která ho málem spolkla. Nohu mu společně natřely, obvázaly a rozloučily se s ním s tím, že mu to přijdou zase převázat a pokud by ho to moc bolelo, ať to Jaze vzkáže po včelce Medunce, která o něj pečuje a louku přeletí během chvilky.

Sbalily uzlíček a vyrazily zpět. Celou cestu si povídaly, Jaga Rozince vyprávěla, jak už její babička uměla ošetřovat všechny broučky a jak to od ní okukovala, pak jí pomáhala a když babička zemřela, tak to po ní převzala a začala všechny léčit sama. Když v tom se najednou zvedl prudký vítr. Jaga jen stihla křiknout: „Rozinko schovej se!“, ale pozdě. Myška byla přeci jen větší a věděla, jak se má přikrčit k zemi, aby ji vítr neodfoukl, ale Rozinka netušila, jaké nebezpečí jí hrozí, pokud se ihned nepřikrčí a někam nezaleze. Než jí došlo, co se děje, vítr ji lapil do svých dlouhých prstů a táhl ji s sebou, jak se mu zlíbilo. Rozinka volala o pomoc, zmítala se ve větru s větvičkami a s listím, které se také staly obětmi větru, krovky ji neposlouchaly a ona letěla neznámo kam. Z ničeho nic ji vítr pustil, možná odhodil a ona dopadla přímo na květ třešně, která se každý rok pyšnila krásnými a velkými plody a na které chodily děti z celého širého okolí. V momentě, kdy na kvítek dopadla, musela omdlít, protože pak už si nepamatuje nic než tmu a ticho.

Rozinka slyšela zpěv ptáků tak jasně, že měla chvilku pocit, že sama je ptákem a létá v oblacích, když v tom ji něco káplo na hlavu. Otevřela oči a lekla se kde to je. Tak tak, že nespadla. Ležela vysoko v koruně velkého stromu. Všude okolo ní byly bílé kvítky, vypadalo to skoro, jako kdyby čerstvě nasněžilo. Kápla na ni další kapka rosy a ona se začala rozpomínat na včerejší odpoledne a na to, co se jí stalo. Vůbec netušila, kde je a zjistila, že má natrženou krovku a křidélko pod ní. Zůstala sedět a přemýšlela co si počne. Až znovu usnula.

IV.Čtvrtý den – Pedro

„Haló, hej, ty, vstávej, co se tu válíš? Jak pak máme kvítky opylovat, když se nám tu po nich válí brouci a beruny?“ pokřikovala včelka, která právě vyletěla z úlu a plná energie se chystala usednout na kvítek, na kterém ležela Rozinka. Chviličku se rozhlížela, jestli včelka opravdu mluví na ní a opravdu ano, ta slova plná výtek patřila jí.

„Nekřič na mě“, bránila se Rozinka „vítr mě sem odvál a mám natrženou krovku, samou únavou jsem usnula a celé tělo mě teď bolí.“ pokníkávala. Ale včelka si dál trvala na svém: „Okamžitě se seber a odleť“ (jakoby ani neslyšela to jí Rozinka právě řekla) „vstáváme dřív než všichni ostatní, máme práce nad hlavu a vy se tu do jednoho povalujete. Odleť ti říkám, ještě tu těma svejma puntíkama setřeseš pyl z květů, a to opravdu nemůžeme potřebovat!“ mračila se na ni a tvářila se bojovně. Róza vstala, ať už ji bolelo tělíčko nebo krovky, rozhodla se, že tohle si líbit nenechá. „Na koho křičíš ty pruhatá bambule, děláš jako bys byla středobodem týhle planety. Ten strom má na sobě milion květů, a ty tu na mě budeš křičet kvůli jednomu, na kterém jsem usnula po tom včerejším tornádu, celá bolavá? Tak to teda ne!“ Rozinka se tak rozčílila, že si ani nevšimla, že včelka raději odletěla. Takový odpor nečekala a usoudila, že jí to za to nestojí. Ale Rozinka tak hulákala a máchala rukama kolem sebe a lamentovala, že sama zůstala překvapeně stát, když zjistila, že tam huláká na prázdný kvítek před sebou, na kterém ještě před chvílí ta drzá včela stála.

Zarazila se a chvilku koukala okolo sebe. Když zjistila, že okolo sebe opravdu nikoho nemá, vzlétla nad strom, aby se podívala, kde vlastně je, ale než se stihla zorientovat bolest krovky ji donutila okamžitě dosednout na zem. Tak takhle to nepůjde, řekla si budu muset najít Jagu po svých, ona mi určitě pomůže. Chvilku přemýšlela, jakým směrem se vydat, ale opravdu neměla tušení, na jakou stranu jít. Napila se z kapičky rosy, která se udržela na čerstvé trávě přímo před ní a vyrazila.

Netrvalo dlouho a potkala velkého hnědého slimáka. „Dobrý den“ pozdravila ho. Otočil se na ni, prohlédl si ji a povídá: „Jéje ty jsi malinká, ahoj berunko. Od kdy berušky chodí po zemi? Já jsem si vždycky myslel, že létají na květinky a pojídají mšice, které je trápí. Jakpak se jmenuješ? Mně říkají Pedro.“ „Já jsem Róza, ale říkají mi Rozinko. Včera mě nabral ten silný vítr a odnesl mě z místa které znám až sem a já se teď snažím dostat zpět, ale vůbec nevím, jestli jdu správně nebo ne a vlastně ani nevím, kudy se mám správně vydat.“

„A odkud jsi?“

„Bydlím hned vedle myšky, která se jmenuje Jaga a ….“ chtěla pokračovat, ale když Pedro zaslechl Jagy jméno, věděl přesně kudy se má Rozinka vydat a skočil jí do řeči.

„Ale to jsi měla říct hned, každý přece ví, kde Jaga bydlí. Je to naše jediná záchrana v celém širokém dalekém okolí. Jsi ale opravdu hodně daleko a pokud půjdeš pěšky bude ti to trvat několik dní, když na tebe tak koukám. Nicméně měl bych řešení. Znám tu jednoho kluka a ten doručuje naléhavé zprávy všem, komu je třeba. Jmenuje se Bzík a věřím, že tě zvládne dopravit zpět domů, už zvládl dopravit i větší kousky, než jsi ty. Pojď se mnou, podíváme se, jestli je doma.“

V.Pátý den – Bzík

Rozinka se vydala s Pedrem po klikaté cestičce, Pedro se loudal, ale jí to nevadilo. Ani trošku, naopak. Vnímala vše okolo sebe, byla ráda, že poznává nové prostředí, a že má štěstí na hodné broučky (v tomto případě slimáka) okolo sebe. Po cestě potkávali tolik pracujících broučků, že Rozinka nevěděla, kam se má koukat dřív. Mravenci fungovali jako by byli jeden, všichni věděli, co je jejich úkolem, stavěli si pod stromem nové mraveniště. Potkali dva škvory, kteří se hádali o mouchu, kterou našli oba dva ve stejnou chvíli a oba byli přesvědčeni, že byli ti první…

Až konečně došli na místo, kde byla studánka a u té studánky začal Pedro vyvolávat Bzíka. „Bzíííkuuuu? Jsi tady? Haló Bzíku?“ Nic, ticho. A tak ji Pedro vybídl, ať si sedne, že počkají a Bzík určitě brzy dorazí.

„Pedro, můžu se tě na něco zeptat?“ …ticho. Pedro spal jako špalek. Cesta ho unavila natolik, že usnul a nebyl k probuzení. Rozinka měla tolik otázek, svět kolem byl tak barevný a krásný, nevěděla, kam má koukat dřív.

Najednou se z dálky začal ozývat zvuk: Bzzzzzzzz, bzzzzzzzz, bzzzzzzz…..

Rozinka se lekla a schovala se za kořen, který vyčníval přímo před ní. Bzzzzzzzzz ……a najednou se před ní objevil ohromný komár.

„Ahoj Pedro“ zahulákal. Pedro sebou trhl, otevřel všechny 4 oči a jeho obličej se rozzářil. „Ahoj Bzíku, no to je dost, že jsi tu. Čekáme tu na tebe věčnost. Tohle je Rozinka“ ukázal do prostoru, ale Rozinka nikde. „Rozinko?“ „Ano?“ ozvalo se zpoza kořene. „Pojď sem, je tu Bzík, ať vás můžu představit.“

Rozinka ostýchavě vylezla, Bzík byl velký urostlý komár. „Ahoj“ špitla.  „Kdo to je?“ Zeptal se Bzík. „To je Rozinka, sotva se rozkoukala přišel ten včerejší vichr a odvál ji až sem, přitom patří na louku Přátelství, bydlí hned vedle Jagy, ale nevyzná se tu a chtěl jsem tě poprosit, jestli bys ji odnesl zpět. Má pochroumanou krovku a pěšky tak daleko nedojde, tím spíš, že nezná cestu.“

„Pojď sem malinká.“ Řekl Bzík s pohledem upřeným na Rózu. „Ty jsi z louky Přátelství? To je štreka, to mi řekni, jak tě to mohlo dotáhnout až sem? No nic nevadí, samozřejmě, že tě dostanu zpět. Jen mi dejte chvilku, jsem unavený a potřebuji si odpočinout.“ A zmizel v houští u studánky.

Rozinka si připadala úplně ztracená to je opravdu tak daleko od domova? Byla ale ráda, že je v bezpečí, alespoň měla ten pocit. Sama ani nevěděla kolik času uteklo, ale najednou se od studánky ozvalo: „Tak jsi připravená? Já jo. Naskoč a poletíme.“

Rozinka přistoupila k Pedrovi a obejmula ho. „Děkuju ti Pedro, moc jsi mi pomohl.“ Naskočila na Bzíka a vydali se na cestu.

VI.Šestý den – Žilka

Letěli dlouho, Rozinka se držela co nejlíp mohla, Bzík letěl rychle. Najednou se ale začalo stmívat i když byl ještě den, z ničeho nic ji zasáhla kapka, za chvilku druhá a v ten moment se Bzík sklonil a vydali se místo nahoru rovnou k zemi. „Bude pršet“ řekl Bzík „a ne málo. Obloha úplně potemněla, a to je špatné znamení, den se ještě ani trochu nechýlí ke konci. Drž se, musíme k zemi.“

Museli na zem a tam kde teď byli nebylo úplně pohostinné prostředí. Všude kvákaly žáby, a to byly pro Bzíka velcí nepřátelé a znamenaly pro něj velké nebezpečí.

„Musíme se někam ukrýt před deštěm a před kvakoušema (tak říkal žabám), jinak se nedočkám rána.“

Rozinka byla trochu zklamaná, už se těšila, že bude za chvilku doma a tohle její očekávání opět posunulo o něco dál. Ale chápala, že v tom dešti by daleko nedoletěli. Začalo pršet tak silně, že se museli schoulit pod první list, který našli a tam čekali. Ani mluvit nemohli, choulili se k sobě a každý z nich držel jeden konec listu, aby nebyli promočení úplně na kost. Zdálo se, že to trvá věčnost.

Najednou se nebe rozestoupilo a přestalo pršet. „Bzíku, je po dešti“ řekla radostně Rozinka, ale Bzík nepromluvil. „Bzíku, slyšíš mě? Už neprší, můžeme letět dál.“ Bzík se na ni smutně podíval. „Já nemůžu Rozinko, moc se omlouvám, ale já teď budu muset čekat, než mi uschnou křidýlka. Mám je úplně promočené a s tím já nedokážu vzlétnout.“

To pro ni byla rána pod pás, čekala tak dlouho, než přestane pršet a teď bude muset čekat dál? Jak dlouho?

„Mám pro tebe řešení“ promluvil najednou Bzík. „Kousek odtud bydlí moje kamarádka Žilka, do údolí Přátelství už to není daleko a ona tě tam odveze,“ Odveze??? Zděsila se Rozinka, jak mě tam odveze? Než stačila svou otázku vyslovit nahlas, Bzík jí to vysvětlil sám. „Žilka se plazí, je to žížala a vím, že se o tebe postará. Než mně uschnou křídla, ty budeš doma.“

Při té představě se Rozinka usmála…doma? Tak moc už chtěla být nablízku Jaze a v prostředí, kde se narodila. „Dobře“ řekla po chvilce „pojďme tedy za Žilkou.

Žilka ležela na hlíně a líně se plazila. „Žilko!“ zvolal Bzík hned jak ji spatřil. „Ahoj, jsem rád, že tě vidím, bál jsem se, že budeš někde pod zemí, ale vzhledem k tomu, že je po dešti, doufal jsem, že tě tu najdu. Mám na tebe prosbu. Má kamarádka Rozinka, má poraněnou krovku a snaží se dostat domů do údolí Přátelství, ale sama tam nedoletí ani nedojde, na to je moc malá. Mohla bys ji tam odvézt?“

Žilka se při pohledu na Bzíka potměšile usmála řekla: „Bzíku, ty víš, že pro tebe a pro tvé přátele udělám ráda skoro všechno. A ta maličká vedle tebe…to je Rozinka?“ „Ano, to je ona.“ Žilka se na ni podívala a usmála se. „Neboj maličká, já tě domů dostanu, vždyť už to není tak daleko a do údolí Přátelství se moc ráda podívám, tak dlouho jsem tam nebyla. Naposledy jsem tam byla za Jagou, když jsem měla poraněný opasek. Zachránila mi vlastně život. „A hned vedle ní já přesně bydlím!“ Zvolala radostně Rozinka…a tak se rozloučila s Bzíkem a sedla si na Žilku. Ihned vyrazily.

VII.Sedmý den – zpátky doma????

Žilka byla tichá a celou cestu skoro nemluvila, a tak Rozinka seděla a sledovala cestu….najednou se před ní rozestoupilo křoví a ona spatřila skálu. Byla to TA skála, na kterou ji vzal Hubert, když se narodila, byla daleko, ale byla to ta skála, kterou si pamatovala a která jí připomínala domov.

V ten moment Žilka promluvila. „Už tam budeme.“ „Já vím“ řekla Rozinka se zatajeným dechem.

Nemohla se dočkat, zdálo se jí, že už by mohla běžet a byla by tam rychleji, ale nechala se nést, co kdyby se stalo něco nečekaného a ona by se s pochroumanou krovkou dostala znovu do nesnází, to nechtěla. Chtěla už být hlavně v bezpečí a v blízkosti Huberta a Jagy. A tak dál seděla a nechala se vézt na Žilce.

Hlavou jí lítaly myšlenky, zda si na ni Jaga vzpomněla a zda o ni třeba měla trochu obavy, zda jsou všichni i s Hubertem v pořádku, přeci jen vichr způsobil tolik škod.

A najednou se před nimi objevily slunečnice, celé moře slunečnic a Rozinka už si byla jistá, že je v bezpečí, je doma a nemohla se dočkat až uvidí známou tvář. Byla netrpělivá, ale stále seděla na Žilce a ani nedutala, až najednou se dostaly k temné díře, která vedla dolů do podzemí. Žilka se otočila, aby se na Rózu podívala a zeptala se: „Je to ono? Tady je tvůj domov?“ „Ano, ano, tohle je můj domov, to je místo kam jsem si tolik přála se vrátit.“ Seskočila z ní a volala dolů do podzemí: „Jago, Jaguško, haló…jsi doma? Myško, Jago…haló, jsi doma?“ Ale dopovědí jí bylo ticho. Nikdo nikde.

Rozinka se otočila na Žilku se slzami v očích. „Žilko, co když ji vichr odvál nebo jí ublížil, co když je někde a taky potřebuje pomoci?“ Byla zoufalá, čekala, že tu bude, že se vrátí a všichni se potkají, ale byla tu jen ona a Žilka. Co teď? Má ji jít někam hledat? Má tu čekat, aby se neminuly? Sedla si na zem obličej schovala do tlapiček a slzy jí stékali po tvářičkách.

„Rozinko“ promluvila Žilka do ticha „víš co, ty tu počkej a já se půjdu podívat kolem a když Jagu uvidím pošlu ji sem, tak se vyvarujeme možnosti, že se mineme.“ Rozinka jen kývla na znamení souhlasu…co jiného by mohla dělat.

„Rozinko, ty berunko malinká“ ozvalo se za ní. Zmatená Róza se začala rozhlížet, Žilka byla přímo před ní….hlas se ale ozýval za jejími zády. Otočila se a tam stál Hubert. „Holčičko malá, kde ty jsi byla, tolik jsme se tě nahledali.“ A to už se Rozinka rozplakala docela. Padla Hubertovi do náruče.

„A já jsem vosk?“ ozvalo se za Hubertem…a tam stála Jaga. Promáčený kožíšek, ale úsměv od ucha k uchu…“ ty jsi nám dala, tolik jsme se tě nahledali.“

Rozinka nedokázala přes slzy promluvit, plakala a plakala. Byla tak ráda, že jsou všichni v pořádku.

Ten večer seděli všichni venku u táboráku a vyprávěli si co se po tom vichru stalo, koho kde hledali a koho už nenašli. Byly to smutné příběhy, ale ten jejich byl šťastný. Sešli se tu v pořádku a zdraví. A kdyby jste někdy šli okolo louky, kterou obklopuje skála tyčící se do nebes s pole, slunečnic na druhé straně, to je to místo, kde Jaga s Rozinkou dodnes hojí všechny broučky, berušky, broučátka a všechny obyvatele, kteří tam dojdou a o pomoc požádají….je to louka Přátelství odkud tento příběh pochází.