Malý Péťa a důlní skřítkové

To byl jednou malý Péťa na výletě se svými rodiči v Příbrami. Šli se podívat do hornického muzea. Ze začátku se tam trošku nudil. Moc ho nezajímaly historické obrázky nebo nástroje a šlapat po schodech na hornickou věž mu také nepřišlo jako velká zábava. Pak už je ale čekala zajímavější část jejich výletu. Šli se totiž svézt důlním vláčkem a vláčky, ty měl malý Péťa hodně rád.
A protože do podzemí se ještě bál (aby tam náhodou nepotkal nějakého čertíka), vybrali si možnost svézt se po nadzemních částech dolů. I to tady bylo možné!
Hornický vláček mu přišel dost legrační. Vypadal úplně jinak než vlaky, které znal. Byl maličký a vůbec si nedokázal představit, jak se do něj vejde třeba jeho tatínek. Trochu ho zaskočilo, když se pan strojvedoucí před nástupem zeptal: „Bojí se někdo tmy?” Malý Péťa se nejistě podíval po mamince, protože se tmy přece jenom ještě trošku bál. „Chvíli totiž pojedeme úplnou, ale úplnou tmou! Pokud si tedy jízdu nikdo nerozmyslel, můžete nastupovat!” dodal pan mašinfíra. Péťovy nervozity si všiml tatínek. „Můžeš se mě držet za ruku,” pošeptal mu. Jen na vteřinu malý Péťa zaváhal a pak vážně pronesl: „Nechci. Vlastně bych chtěl jet ve vagónku sám.” Rodiče byli překvapení, ale když si na to malý Péťa troufal, tak mu v tom nebránili. Vybral si ten úplně poslední vagón a maminka s tatínkem si sedli do toho před ním. Pan strojvedoucí zkontroloval, jestli jsou všechny vagóny správně zavřené, usedl do lokomotivy a celá mašinka se pomalu rozjela. Netrvalo to ani minutku a vjížděli do tunelu. Za chvíli tam byla opravdu úplná, ale úplná tma. Péťa se raději oběma rukama chytil vagónku a snažil se uvidět alespoň něco. Najednou ucítil malé drcnutí. Přestože nic neviděl, poznal, že vagónky před ním se mu vzdalují, a ten jeho začal zrychlovat. Jel dolů, pak nahorů, zatáčel doprava a doleva a pak znovu doprava. Potom začal zpomalovat, až úplně zastavil. To byla tedy jízda! Malý Péťa měl úsměv od ucha k ucha.
Když se z toho divokého zážitku vzpamatoval, všiml si, že v dáli svítí světýlko. Neváhal a vydal se za ním. Už byl blízko, záře byla za zatáčkou. Opatrně vykoukl zpoza rohu a uviděl tam asi deset malých mužíků. Měli legrační kostkované kalhoty a stejně legrační čepice. Všude byly malé lucerničky, krumpáče a lopatičky. Jak se malý Péťa nakláněl víc a víc, aby víc a víc viděl, ztratil rovnováhu a upadl. V tu chvíli se na něj upřel zrak všech těch malých legračních mužíků.
Malý Péťa hned vstal, oklepal si kalhoty a s úsměvem řekl: „Ahoj, já jsem Péťa a ztratil jsem se při jízdě důlním vláčkem. Kdopak jste vy?” Mužíci na něj ještě chvíli koukali a pak ten nejvyšší z nich odpověděl: „Ahoj, já se jmenuji Kryšpín a tohle jsou moji kamarádi. Jsme důlní skřítci a hledáme tady tyhle barevné kamínky. Jsou totiž moc vzácné.” Malému Péťovi se hromada červených, zelených, žlutých a modrých kamínků moc líbila. Také by jeden nebo třeba dva chtěl. „Mohl bych si taky nějaký zkusit najít?” zeptal se opatrně. „Pokud si na to troufáš,” řekl Šmudla a podal mu krumpáč. Malý Péťa se ho nebojácně chopil a zkusil s ním bouchnout do jedné kamenné stěny. Ani malinkatý kousíček se neuštípl a všichni mužíci se pousmáli. Malý Péťa se ale nevzdal a podruhé udeřil opravdu vší silou. A povedlo se. Odpadl velký kus skály a ještě ke všemu měl to štěstí, že pod ním byl nádherný velký červený kamínek. „Ten se bude mamince určitě moc líbit!” neovládl se a vykřikl nahlas radostí. Radost měli i mužíci. „Můžu to zkusit ještě jednou?” zeptal se s nadšením malý Péťa. Všichni najednou přikývli, a tak se znovu pustil do kopání. Když asi popáté pořádně udeřil do skály, odvalil se obrovský balvan. Za ním se objevil velký otvor, ze kterého vycházela nádherná záře. Všichni se k němu nahrnuli, aby viděli, na co malý Péťa narazil. „Špírova jeskyně,” zašeptal jeden z mužíků. Malý Péťa se výrazem ve své tváři zeptal, co to jako má být. Vyprávění se ujal Kryšpín: „Kdysi tady s námi žil jeden takový skřítek, Špíra se jmenoval. Byl strašně lakomý a nepřející. Vždycky se vydal někam úplně jinam, než jsme šli my, a nikdy nikomu neřekl kam, aby si všechny kamínky, které najde, mohl nechat jen pro sebe.” Malý Péťa zaujatě poslouchal. „A pak jednoho dne prostě zmizel. Protože nám nesvěřoval, kam jde, nevěděli jsme ani, kde ho hledat. Takže vlastně nevíme dodnes, co se ním stalo,” dokončil příběh Kryšpín. Všichni dál stáli u otvoru, ale nikdo nechtěl vkročit do právě objevené jeskyně jako první. Malý Péťa se rozhlédl, a když viděl jejich nerozhodnost, udělal ten první krok on. Ostatní se za něj nahrnuli. A co uviděli? Velké hromady barevných kamínků a mezi nimi nádoby plné zlata a stříbra. Byly v nich prstýnky, řetízky, náušnice a další všelijaké šperky a doplňky. Všem skřítkům hned došlo, proč ho nikdy nikde nepotkali a kde všechny tyhle věci vzal. „Byl to obyčejný zloděj, který okrádal lidi,” řekl posmutněle jeden z mužíků. Pro všechny to bylo velké zklamání. Důlní skřítkové si zakládali na své dobré pověsti. Malý Péťa viděl jejich smutné pohledy a chtěl je trochu rozveselit. „Co s tímhle pokladem budete dělat?” zeptal se tedy s úsměvem. „Tady dole platí takové pravidlo. Kdo co najde, to je jeho,” řekl stručně a jasně nejmenší z mužíků. „A tuhle jeskyni si našel ty,” doplnil ho Kryšpín. „Tohle všechno, že je moje?” řekl udiveně malý Péťa a hvízdnul si. „Co vy vlastně děláte s těmi barvenými kamínky?” zeptal se. „Co nejlepšího nás napadne. Některé občas někomu darujeme, jindy zas jimi někde něco vyzdobíme,” brumlal skřítek s dlouhými vousy. „Snažíme se dělat radost a dobré skutky,” dodal ten s největším nosem. Malý Péťa se zamyslel: „Tak co kdybyste za tenhle poklad pořídili hračky a rozdali je dětem?” Skřítkové se na sebe podívali a nadšeně všichni přikývli. „Ale teď už bych se chtěl vrátit k mým rodičům, pomůžete mi prosím?“ Mužíkové doprovodili malého Péťu k vagónku, kterým přijel, a roztlačili ho. Vagón pomalu nabral na rychlosti a jel zase dopředu a doprava, taky doleva a nahoru a dolů. Pak už malý Péťa ucítil známé drcnutí, které znamenalo, že se zpátky připojil k vagónu, ve kterém jeli jeho rodiče. Čas u skřítků utíká mnohem pomaleji než ten normální, a proto si rodiče ani nevšimli, že byl Péťa pryč.
Důlní mašinka i se všemi vagóny vyjela zpátky do denního světla. Malý Péťa zamžoural očima. Maminka s tatínkem se na sebe podívali a usmáli se. „Snad si to zase celé neprospal?” zeptal se tatínek. Malý Péťa znejistěl. Opravdu se potkal s důlními skřítky, nebo se mu to jen zdálo? Když odcházeli z muzea, uviděl na jedné lavičce krásného plyšového medvídka. Měl kolem krku mašli a na ní uvázaný malý pytlíček. „Tady si někdo zapomněl plyšáka!” vykřikl malý Péťa. „Kdepak,” řekla paní, která seděla na vedlejší lavičce, „ten tady čeká na nějakého Péťu.” „Ale to jsem přeci já,” řekl s údivem a úsměvem na tváři malý Péťa. „A kdo ho tady nechal?” vyzvídal. „Byl tady nějaký menší pán. Měl na sobě takové legrační kostkované kalhoty,” odpověděla mu. Malý Péťa už vůbec nepochyboval, že medvídek tam opravdu čeká na něj. Jak to skřítkové mohli tak rychle stihnout? Běželo mu hlavou, když rychle rozvazoval malý sáček. Našel v něm červený kamínek, který si sám vykopal. „Maminko, tohle je pro tebe!” zavolal a rozběhl se za rodiči.