Štístko.

Princezna Josefína otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Něco se změnilo. Byla jiná, byla šťastná. Dnes přijede princ ze sousedního království na námluvy. Těšila se. Rozčesávala si pomalu své překrásné dlouhé blonďaté vlasy a vysvětlovala Štístkovi, že ho stejně má nejraději na celém světě. Obrovský bílý kocour se pečlivě olizoval a občas se podíval na svou krásnou paní.

Štístko byl sluha podzemního krále, kterému se podařilo před obrovským hněvem podzemního krále kdysi dávno prchnout do světa lidí. Že býval šťastným podzemním skřítkem, už skoro zapomněl.
Měl rád svou novou paní, která nejen byla krásná, ale byla i hodná a milá. Věděl, že zloba podzemního krále přesáhla hranice říše a rozšířila se i do světa lidí, ale jen v nepatrných střípcích.

Střípky padly všude… na zem-vznikly bažiny, na oblohu – v noci byla černá - bez hvězd a bez měsíce, na lidi – téměř všichni změnili lidskou podobu. Ti, kteří se narodili později však byli zase lidmi.

Josefína byla jediné dítě královských rodičů.

„Tak Josefíno, honem, pospěš, princ Loren přijíždí,“ volá královna. V okamžení se přivítací sál zaplnil. Na trůn usedl obrovský bílý myšák, vedle něho královna – běloučká myška. Jejich zlaté šaty zářily v ranním slunci. Všichni poddaní je milovali, ale nejvíce milovali princeznu, která si získala jejich lásku svou dobrotou. „Už jde,“ křičí malý zajíček. Úžasem přestali všichni dýchat. Josefína měla vlasy bohatě spleteny v úžasný účes. Na hlavě jí zářila zlatá koruna, bohatě osázená barevnými drahými kameny. Její dlouhé bílé šaty zdůrazňovaly štíhlou postavu. Pásek byl osázen stejnými drahými kameny jako koruna.
Princezna usedla vedle svých rodičů.

Trubky se roztroubily.
Dveře se otevírají. Ve sluneční záři se objevuje postava prince Lorena. Je to obrovský namyšlený kohout. Princezna pocítila odpor, zklamání a smutek. Nemohla se však ani pohnout. Nohy, ruce i ústa jí ztuhly strachem, že to bude její manžel. V hrudi jí zvonilo srdce na poplach.
„Ach“, dala se do pláče, když zdvořilostní uvítání bylo za ní. „Štístko, jsem tolik nešťastná a maminka a tatínek to nechtějí slyšet! Uteču.“ V černé noci nasedla na svého Bělouše, s sebou si vzala své šaty, korunu a Štístka. Bělouš zařehtal a pustil se do klusu černou nocí. Princezna na koni usnula, ale Štístko nespal. Myslel na kletbu podzemní říše. „Jen láska člověka může zlomit kletbu“, kdysi mu tato slova řekl starý chytrý skřítek. Štístko naváděl koně do hlubokého lese k obrovskému kameni. Myslel si, že již toto místo nikdy neuvidí. U kamene skočil z koně. Mňoukal tak žalostně až se Josefína vzbudila. Z kamene vyskočila průsvitná panna a švihla rozkvetlou větévkou Štístka a ten se proměnil ve skřítka v zeleném kloboučku s dlouhýma ušima a rezavými vousky. „Lalinko,“ zvolal. „Ty můj Ježoure, kde jsi byl takovou dobu a koho jsi to přivedl?“
Josefína nevěřila svým očím. Když jí oba podali ruce a pomohli jí z koně, uvěřila. Vešli do kamene. Úzká cestička je vedla kolem borovic. Byl krásný slunečný den a těch skal kolik tam bylo. Teď už Ježour utíral slzy, které se mu kutálely po tváři. „To všechno kolem tebe Josefíno, ty skály, ty stromy jsou mí kamarádi, má rodina. Zachraň nás Josefíno!“ „ Jen pár dnů v roce, v době, kdy kvetou jabloně je možno použít proměřovacího kouzla,“ řekla Lalinka. Došli ke skále, která měla tvar obrovské koňské hlavy. Lalinka ji švihla. Hlava ožila, neproměnila se však ve skřítka. Začala mluvit: „Dobrý den princezno Josefíno. Jste krásná, jistě oklamete našeho krále. Běžte rychle k rybníku, chyťte modrou kachničku a ta Vám poví co máte dělat.“ Josefína se odvážně vydala k rybníku. Cestou se převlékla do královských šatů, nasadila si korunu, myslela si, že kachna bude zvědavá a přiletí. Podařilo se. Josefína ji švihla proutkem. Vedle ní v mžiku stál skřítek s dlouhými vousy v obrovském černém klobouku a tahal ji za ruku hlouběji do podzemí. Tam byla jeho laboratoř. „Jdeme v poslední chvíli.“ Žlutavá tekutina zběsile bublala. „Lektvar je hotov.“ Nalil čarovnou tekutinu do maličké lahvičky. „Josefíno, musíš ji dát našemu princi-poníkovi vypít, ale tak, aby to nepostřehl náš král – obrovský černý had.“ Princezně samou úzkostí tlouklo srdíčko. Rezavý poník s dlouhou hřívou jí však učaroval. Poníka zaujala ta krásná dívka. Černý had se tiše svezl z kmene a plazil se neslyšně trávou a poslouchal co jeho synovi vypráví ta krásná cizinka. Když však slyšel jen samou chválu, že je ten nejkrásnější poník pod sluncem a že si ho zamilovala na první pohled, dmul se pýchou, a pýcha byla tak obrovská, že se z ní stala velká černá bublina a ta najednou praskla. Velký černý had se proměnil ve starého krále. Tiše sledoval jemné chvění kolem svého syna. „Abys byl ještě hezčí a měl jsi ještě jemnější hřívu poníčku, vypij tu kapičku z mé dlaně.“ Poník důvěřivě kapičku tekutiny slízl. Hromy a blesky, které nastaly, rychle zmizely. Krásný mladý princ si prohlížel se zalíbením svou zachránkyni – princeznu Josefínu.
„Jupí!“ vykřikl podzemní král. „Bude svatba, prokletí, má zloba, která všem tolik ublížila je zlomena obyčejnou čistou láskou!“

I ve světě lidí se děly věci! Ze zvířat se stali lidé – milí starouškové, bažiny vyschly a večer byla obloha zasypána hvězdami a plul po ní stříbrný měsíc. Král a královna měli radost, že jsou opět lidmi, ale už měli oči vyplakané. Hodně se jim stýskalo po Josefíně.
Najednou bílý kočár vjíždí do zámku, z něj vystupuje mladý muž a za ruku vede jejich usměvavou dceru. Radost byla nesmírná.

Šťastný byl i Štístko – teď už Ježour. Vodil si svou Lalinku k obrovskému kameni a pod rozkvetlou jabloní ji zasypával pusinkami.
A to je konec.. Co dál.. no žili šťastně, pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.