O chrápající princezně

V jednom malém, ale příjemném království, které se rozkládalo v údolí malebné říčky, žili byli král s královnou.
A jak už to bývá zvykem, měli tři krásné a duchaplné dcery. Nejstarší Lucie se vdala za krásného prince ze sousedství, který ji zaujal při rytířském turnaji. A protože královští rodičové byli značně pokrokoví, nebránili jim ve sňatku.
Prostřední Iveta už měla také po zásnubách. Jejím vyvoleným se stal její zachránce - při jednom z královských honů se její kůň splašil a odnesl ji do hlubokého lesa, odkud by sama netrefila zpět. A tehdy ji zachránil mladý, pohledný a perspektivní kníže. Ani tady nebyli rodiče proti.
Štěstí v tomto malém království se zdálo dokonalé, možná, že i dokonalé bylo. Státní pokladna prospívala, tu a tam se v ní objevily dokonce i cizí valuty. Královský pár pomalu a ve spokojenosti stárl a neutiskoval poddané, kteří se mu za to odvděčili věrnou službou a přirozenou úctou. Bohužel zde byli i lidé nepřející. Nebylo jich mnoho, ale i mezi to málo patřila čarodejnice Hildegarda. Znala mnoho fíglů, jak někomu zkazit život, ale její čáry jí kazilo vzájemné porozumění v královské rodině. Jediné z kouzel, které ještě mohla použít, bylo kouzlo chrápací. Ano, vidíte dobře, na nic jiného se nezmohla.
Jako svůj cíl si vybrala nejmladší (a jak to bývá i nejhezčí a nejchytřejší) princeznu Zuzanku. Zuzance bylo čerstvých sedmnáct a i ona v koutku své komůrky často snila o udatném zachránci, který by ji unesl i z horoucích pekel. Hildegarda znala spoustu pohádek, ze kterých si vzala ponaučení a vydala se do zámku v přestrojení prosté venkovské babičky. S sebou vzala něco tropického ovoce, které napustila lektvarem, který způsoboval neustálé hlasité chrápání. Protože byla Zuzanka vyhlášená labužnice, mohla se na tuto zbraň spolehnout. V zámku prodala ovoce a pak už jenom odešla do své chatrče zaříkávat všechny zlé duchy, aby se jí tento ohavný čin podařil.
A skutečně - sotva snědla Zuzanka kousek manga a zajedla ho avokádem, padla na ni těžká dřímota a co víc, začala neuvěřitelně chrápat. Několik nocí jí to všichni tolerovali, domnívali se totiž, že se jedná o chvilkovou indispozici. Bohužel se však mýlili. Princezna dál vesele chrápala dvanáct hodin denně a nikdo si s ní nevěděl rady. Královští rodičové povolali lékaře z celého kraje a povolali dokonce i zahraniční specialisty, ale nikdo jim nedokázal pomoci.
Království začalo chřadnout, jako krysy jej začali nejdříve opouštět ministři a ostatní politici, později i obyčejní poddaní. Královská rodina je ale vcelku chápala - princeznino chrápání se hlasitě rozléhalo po celém údolíčku a neumožňovalo nikomu klidný spánek. Už ani divoká zvěř se neprodírala hustými podrosty a utekla raději na nehostinné pláně západního souseda.
Takto uběhly už celé dva roky. Princezna Zuzka už byla děvče na vdávání, sice s malým věnem, ale zato s výbornými charakterovými vlastnostmi. Ale vysněný hrdina pořád nepřicházel.
Až jednou se v kraji objevil tulák s kytarou (ano, kdo by to byl čekal, že?? ;)), kterému princeznino chrápání nevadilo, protože byl zvyklý na veselou společnost party trampů, se kterou zažil mnohé zvláštní příhody, které jej obrnily zvláštní trpělivostí. Navíc ještě slyšel o princezniných skvělých vlastnostech a velké sháňce po ženiších. Vyšlapal tedy schody do zámku, vešel dovnitř a prohlížel si obrazy na chodbách - náhodou narazil i na obraz mladé Zuzky, která by v dnešní době určitě mohla dělat přední světovou topmodelku. Míry 90-60-90 sice z obrazu nešly poznat, ale její oduševnělý výraz mluvil tak celkem za vše. Tulák, abychom si udělali pořádek - jmenoval se Jan, prostě Honza, se tedy rozhodl požádat o její ruku krále s královnou. Jak si předsevzal, tak i udělal. Rodiče byli rádi, že jim princezna nezůstane na ocet a princezna taky nebyla proti - přece jenom - kytara, je kytara ...
Když konečně nadešel den jejich svatby, do které se princezna prochrápala až do růžova, octli se oba před oltářem - jeden by řekl, jako květy mládí a spokojenosti. Při slavnostním slibu upadla i nějaká ta slzička, jak se na slušné svatbě sluší. Po prvním novomanželském polibku upadla Zuzka do mikrospánku, což se jí teď stávalo poměrně často, ale ke všeobecnému údivu oddychovala tiše a pokojně, z jejích úst se nevydral žádný pohoršující zvuk . . .
Poté se princezna probudila a už nikdy ji netrápily podobné obtíže, protože láska je samozřejmě přemohla ...

(ale pšt...;) ono to není tak úplně pravda, my zasvěcení víme své... občas přece jenom princezně unikne nějaké to hlasitější povzdychnutí, ale její nastávající spí po každodenní dávce kvalitního vína jako pařez, takže všichni žijí ve šťastné iluzi... a tak to asi má být...?)