O jahodovém mlíčku

Bylo jednou jedno jahodové mlíčko. Ono bylo moc moc chutné a moc moc jahodové. To mlíčko si moc rádo zpívalo, jenže bydlelo v přízemním bytě a bálo se, že ho někdo uslyší. Přestalo kvůli toho vylézat ze své ledničky, protože si myslelo, že ho už každý slyšel. Nebylo si jisto, jestli zpívá hezky. Potom se jednoho dne odvážilo vykouknout ven. Zatím jen víčkem. Venku před lednicí stály jiné mlíčka. A čokoládové najednou zvolalo: Méééé!
Jahodové mlíčko si myslelo, že je to narážka na jeho zpěv a tak se s brekem ukrylo v zadní části lednice. Přišel k němu kousek ukrojeného balkánského sýra. „Proč pláčeš?“ Zeptal se kousek balkánského sýra. „Všechny ostatní mlíčka si myslí, že zpívám jako koza!“ „Ale to přeci nemusí být tak hrozné, ne?“ „Ale je“ odvětilo mlíčko. „Třeba tě ani neslyšely!“ „Když čokoládové mlíčko zamečelo zrovna, když jsem vylezlo z lednice!“ „Aha,… Ale to mohla být jen souhra náhod!“ „Já ti nevím…“ „Já tě náhodou slyšel zpívat!“ Jahodové mlíčko si etiketou přidrželo maximální datum spotřeby. „No ne, to snad nemyslíš vážně!“ zhrozilo se. „Ale ano! Na mé uši, na balkánskou duši!“ Balkánský sýr se chvíli zdráhal, ale pak řekl: „A moc pěkně zpíváš…“ Jahodové mlíčko bylo potěšeno tak, že se v něm udělaly hrudky. Dalšího dne do ledničky nakoukla jedna třináctiletá holka. Pohoupalo mlíkem sem a tam, aby si ho pořádně prohlédlo. „FUUUUUJ“ Jahodové mlíčko začalo plakat. Plakalo tak moc, až z plastu začalo vytékat. Holka ho chytla za uzávěr a hodila s ním do koše. Od té doby je v lednici smutno a všechny mlíčka se zdrcly na balkánské sýry.
DING!
Konec pohádky