Jen pojdˇ...

"Já jsem já," řekl jsem jednou tomu broukovi, co mi lezl po stole. Asi ho to vyděsilo, protože rychle zdrhnul i s tím svým puntíkovaným svetříkem do díry pro myši. Ale to mi bylo jedno.
Hlavní bylo, že jsem mohl jít ven a tam třeba lítat kolem Slunce. Kdyby se mi chtělo.
A tak jsem šel. Dolů z kopce, který je jen můj a vypadá jako ty kopce, na kterých bývají hrady s princeznami. Myslím, že tu taky jeden kdysi byl. Ale to už je dávno.
Jak tak vesele jdu, slyším najednou agresivní hlasy.
"No jasně, je to Kop, kdo jiný," říkám si.
To je jeden z mých nejbližších sousedů. A i když pořád někoho kope (proto to jméno), mám ho rád.
"Copak Ti udělal, že se s ním pereš?" povídám Kopovi.
"Nic, já si s ním jen hraju," říká usměvavě Kop.
"Aha, tak to jo," odpovím a přeskočím malý broučí hrad.
Vlastně ani nevím, kam jdu, ale teď mě napadlo jít za Helenkou. Ta peče báječné dorty. Čokoládové, smetanové, oříškové, s modrou barvou nebo jednou rozinkou. Ten mám nejradši. A navíc umí jezdit na kole, což tady skoro nikdo neumí.
Když jsem konečně prošel lesem, našel jsem na zemi lístek.
"Pojdˇ," stálo na něm. A tak jsem šel.
Cestou jsem ještě potkal Joea. Už byl zase hladový. Proto seděl a hrál. Na něco, co připomínalo mandolínu, ale vydávalo to hezčí zvuk. Proto jsem u něj pár minut zůstal a poslouchal. Jen tak. Seděl jsem a díval se na něj.
Ale ten lístek mě hnal dál. Musel jsem už jít.
Dort s rozinkou na mě čekal.