Smutné vytí

Kdysi Nezamyslice nebyly nic víc, než pár stavení stojících kousek od sebe. Nikdo tehdy ještě nevěděl nic o počítačích, dokonce ani o elektřině. Střechy domků byly ještě z dřevěných došků a topilo se v kamnech, u kterých sedávaly staré babičky a povídaly dětem i dospělým krásné pohádky a pověsti. Pro dospělé měly ty víc ze života a také ty smutné a pro děti ty s čerty a lesními vílami. Tu, kterou Vám chci vyprávět já, by rozhodně dětem neřekly.

V těch časech se krajem okolo řeky Moravy toulal chlapec se psem. Jmenoval se Terid. Měl hnědé krátké vlasy a zelené laskavé a upřímné oči. Pes byl menší, ale veselý, neustále pobíhal a poskakoval okolo Terida. Úplně ho zbožňoval a nešel by od něj na krok. Terid ho měl také rád, byl to jeho jediný kamarád.

Jednou je cesta zavedla i k Nezamyslicím. Byla zrovna zima, mráz štípal do tváří a na nohách všechny zebalo. Již se stmívalo, proto chtěl Terid poprosit místní o přespání. Zaklepal na dveře nejbližšího domu.

"Dobrý večer přeji," pozdravil slušně, když se otevřely dveře. Za dveřmi stál vysoký muž robustní postavy.

"Dobrý, co chcete?" zeptal se ten muž.

"Nebylo by u Vás kde přespat?" optal se Terid.

"Bohužel ne," řekl pán toho domu a zavřel dveře Teridovi před nosem. Terid se otočil a přešel k dalšímu domu.

Tam se mu však nevedlo lépe. Starý hospodář před ním přibouchl dveře, aniž stačil promluvit. Terid to zkusil ve všech staveních, ale nikdo ho k sobě nevzal. Zřejmě je vystrašili kolující zvěsti o hrůzných lupičích, kteří pozdě večer vpadli do domu a vyloupili ho.

Teridovi a jeho psovi nezbylo nic jiného než hledat aspoň nějaké provizorní přístřeší venku. Jelikož nikde žádné nenašli, Terid se rozhodl, že přespí v krmelci v nedalekém lese.

Začal se tedy brodit sněhem směrem k lesu. Nohy se mu bořili do té zmrzlé vody, ale nesměl se zastavovat. Plahočil se dál, ale byl již unaven. Předchozí cesta a nedostatek jídla si vybíraly svou daň. Ospalý nezvládl vytáhnout nohu ze závěje sněhu a spadl. Už se nemohl zvednout. Ve své ospalosti si řekl, že si chvilku zdřímne, a pak bude pokračovat. Snad mu únava zatemnila mysl, ale udělal tak. Ještě než usnul, všiml si, že se jeho pes chvěje zimou, proto si svlékl kabát a psa do něj zabalil. Po chvíli pes usnul též.

Probudil se až někdy uprostřed noci. Packami zkusil probudit svého pána. K jeho překvapení byl jeho pán studený. Rychle se zvednul, až z něj spadl kabát. Pokoušel se svého pána vzbudit, dokonce ho trochu kousnul, ale jeho pán se neprobudil. Byl mrtvý.

Pes zakňučel a začal smutně výt. Lidem v nedalekých staveních, kteří toto vytí slyšeli, bodalo u srdce. Pes vyl celou noc. Až k ránu, když začalo vycházet slunce, přestal. Skácel se mrtev vedle svého pána.

Od té doby již uplynulo mnoho času a Nezamyslice se mnohem zvětšily. Na místě, kde ti dva naposledy vydechli, se již postavily domy. Když je zima a zrovna svítá, jejich obyvatelé mohou slyšet smutné vytí toho nešťastného psa.