Not Toy Story

Ježek si lehl na kanape z listí a roští.
Bylo mu zle. Nikdy se snad necítil tak hrozně, snad jen když mu jednou veverka špatně naškrobila límečky. Však už leží pod akáty.

Otočil se na bok a bodliny slepené pomádou mu na hlavě vytvořily podivný tvar až podezřele připomínající pětačtyřicítku typu B.

Ale ježek se opravdu trápil - nehrál to jen kvůli tomu, že mu jeho psycholog, havran, tvrdil, že by měl více měnit nálady. Několikrát to použil na svých chlapech, ale ti vypadali víc dotčeně, než spokojeně.

Trápil se, protože netrefil. Nikdy v životě se mu to nestalo. NETREFIL!
Kdyby se tohle dozvěděl medvěd! Okamžitě by ho sesadil z jeho postu. Absolutní špička mafie, to nebylo špatný, pomyslel si ježek. Vždycky to byl postmoderní žgrt! Chtěl výkupné dostávat v obálkách! Teď už jedou účty!
Ale o mrtvých jen špatně...

Ježek se s tím musel smířit. Prostě jednou minul. Vždyť to nic neznamená, ne?!?
Moc dobře sám věděl, že to znamená moc. Víc, než si dokázal připustit.

Z jeho myšlenek ho vytrhlo náhlé zavrzání pantů.
Byl vždy připraven - vyskočil a obratem vzal pětačtyřicýtku z nočního stolku. Ten stolek vlastně sloužil ježkovi spíš přes den - to spal. V noci si vyřizoval účty.
Ale to je teď jedno. Musel dostat vetřelce.

Bodliny už neměly tvar ničeho, byly rozcuchané. Cosi vzadu v hlavě se ježkovi pohnulo a donutilo ho to pomyslet na jeho vzhled. Přemýšlel. Ale teď neměl čas! Nemohl... Ale měl ještě vteřinu, dvě maximálně...

Vyskočil a ještě ve vzduchu si nacvičeným pohybem ulízl bodliny. Na setinu vteřiny se ocitl před zrcadlem, rychle zkontroloval a mrkl na sebe. Zazubil se, na malých, vyleštěných zoubcích se mu objevila ta stará známá komixová hvězdička, i když nikde okolo nebyl ani náznak světla - jediná svítící lampička byla na druhém konci místnosti.
Rychlostí světla se otočil a už stál ve své pozici s pistolí namířenou na dveře - byl opravdu rychlý a spokojený sám se sebou. A to je základ všeho, říkával medvěd, ten zasranej idiot.

Dveře se otevřely a na prahu ze zlata stál medvěd.