Před dvěma týdny

Karkulka byla alkoholička. Všichni to věděli a všichni o tom mluvili.
Přesně dva týdny před tím, než ježek prožil největší překvapení svého života utekla Karkulka starostlivé mamince do hospody. Už při prvním absinthu se cítila lépe a po sedmém byla šťastná. Ne opilecky šťastná, že tááámdlectem ptááááššek má lodinkuu, ale opravdu střízlivě šťastná. Zrovna odcházela, když uviděla něco, co nemohla vidět. Něco, co nebylo možné vidět.
Po lesní pěšince si to kráčel medvěd. Ten medvěd, co bil každého za každé Ahoj a ten medvěd, co měl největší svaly v okolí. A hlavně ten medvěd, co byl už týden mrtvý.
Típla cigáro a zatímco se medvěd přibližoval, schovala se za malou zídku, která přiléhala hospodě.
Medvěd otevřel mobil a vytočil číslo.
"No, Sovo, jsem tady."
Cože? Sovo? Vždyť Sova byla největší osobností široko daleko. A ikdyž se zvířata už dávno vykašlala na nějaké vedení lesa, politiku, či co, tak byla Sova považována za něco jako starostku.

Karkulka sebou cukla a kopla do lahve od vodky, samosebou dávno prázdné.

Medvěd ji zpozoroval a jeho pětačyřicítka se uvelebila na Karkulčině spánku, málem bylo slyšet spokojené oddechnutí.